Tak jako vaření piva, i jeho čepování doznalo v poslední době značných změn. Bylo již vpředu obšírně naznačeno, že v nynější době dodávají pivovary hostinským pivo úplně zralé, tedy ve stavu, nepodmiňujícím již žádných zvláštních manipulaci.
V dobách dřívějších, před padesáti léty1)rok vydání této knihy není přesně znám, předloha byla vydána opakovaně ve Vídni od roku 1899 do 1921, autor statí o pivu Jan Sláma zmiňuje budoucí zavedení káranské vody do Prahy, což se událo 1.1.1914. „Před padesáti lety” tedy mohlo znamenat cca 1864, tomu však tak nebylo. Sudy byly tehdy mnohem větší, čtyřvědrové2)čtyři vědra=224l, vědro3)vědro =56l mělo 40 mázů4)máz = 1,4l, avšak nebyl žádnou velkou zvláštností ani sud 180 ti mázový5)180 mázů=252l ! Obruče na sudech byly dřevěné, rovněž čtverhranná postranní „špuntovnice” uzavírala se dřevěným prkýnkem, obtočeným čistým hadříkem, „šatem “zvaným, jejž bylo nutno v zimě i v létě ve studené čisté vodě propírati. Ve sklepě byly sudy uloženy ležatě na „kantnýře”, kdež je hostinský po složeni odstraněním špuntovnic ihned otevřel, aby pivo pracovalo. Skutečně pak v nedlouhé době počala se na povrchu usazovati bílá pěna „čepička”, pivo kvasilo. Pěna ta byla denně odstraňována, pivo připraveným „hevírkem“ do skleničky vytahováno a zkoušeno, zdali jest již ku čepování způsobilé. Úbytek v sudě býval ovšem svědomité čistou vodou doplňován. Z těch dob až po dnešních dny udrželo se mezi lidem škádlivé rčení, že hostinský pivo vodou dolévá. Skutečně tomu tak v dobách minulých bylo a rozumělo se to samo sebou. V dnešní době jest však takové dolévání piva vodou naprostou nemožností.
Když se pivo v sudě řádně „vyčistilo”, bylo špuntovnicí pevně zabedněno a ponecháno v klidu na kantnýři ležeti. Nebylo tehdy zvláštnosti, čepovati pivo 7-8 týdnů staré, ba i starší! Načínání piva bylo rovněž jiné nežli jest tomu dnes. Díry výčepní nebyly totiž uzavírány v pivovarech korkem jako nyni, nýbrž dlouhým dřevěným špuntem (čepem). Při načínání byl špunt sekyrkou oklepán, uvolněn a pak rychle ze sudu vytažen a do otevřené díry, kterou mezi tím pivo do škopíčku unikalo, vražen mosazný, šroubem opatřený výčepní kohout. Při čepování
Mosazná pípa do sudu
uvolněna byla vrchní špuntovnice, aby mohl do sudu vzduch; později byly špuntovnice ty opatřeny zvláštními ventilky. Načepované pivo se ovšem vynášelo po schodech nahoru. Schody byly dřevěné a od častého po nich chozeni, jakož i od válení sudů tolik vytlučené, že jen obeznalý hostinský či sklepník bezpečně po nich běhati mohli, kdežto nezasvěcenci po nich při chůzi značné nebezpečí hrozilo.
Výčepní místnost bývala zpravidla v průjezdě. Ve starých domech bývaly průjezdy tak široké, že v nich dřevěný výčep pohodlně mohl státi, aniž by tím frekvence domu nějak trpěla. Uvnitř boudy, stranou, postaven byl t. zv. „šenktyš”, t. j. dřevěná, vaničce podobná nádoba, opatřená měděnými obručemi a stojící na třech nohách. Na straně šenktyše nalézal se otvor, jímž rozlité pivo do dole stojící konve odtékalo. V šenktyši postavena byla veliká, několikamázová cínová konev s pivem a měřítka piva, totiž: žejdlík6)žejdlík, stará míra dutá = 0’354l a holba7)holha=0,707 l, opatřená budto mosazným či cínovým držadlem. Žejdlík a holba nalévaly se z uvedené velké konve, pro ostatní pivo, jako tři žejdlíky, máz nebo se sklenicemi hostů z „lokálu” chodilo se pro pivo přímo do sklepa.
Sklepník býval opásán bílou zástěrou. Chtěla-li panička „přes ulici” aby jí sklepník hodně piva naměřil, vhodila předem do své nádoby zpropitné v obnosu jednoho „krejcaru šajnu”8)Po velkém státním krachu v březnu roku 1811 vznikla nová měna šajnová z německého Schidemünze, Schein tedy stvrzenka. Základní hodnota byla 1 zlatý šajn. Počítalo se 250 zl. šajnů za 10 zl. stříbra, čili 1 zl. cm odpovídal 2,5 zl šajnu, nebo jak se říkalo „vídeňského čísla“. Vídeňská měna platila od bankrotu (1811) do roku 1858. K tomuto datu byla u nás v peněžnictví zavedena revoluční změna, desítková soustava. Tím získávají naše země v letech 1858 – 1892 novou mincovní jednotku 1 zlatý (jedna zlatka) má 100 krejcarů. či jednoho „dobráka”9)krejcar do roku 1858 měl cenu asi 3 halířů a říkali mu dobrák. Půl dobráku byl trojník. Dvacetník platil dvacet krejcaru. Zlatý dělil se na 60 krejcaru i zlatý stříbra. Skleničky žejdlíkové bývaly úzké a nahoře široké, bez víčka, sklenice holbové byly různých tvarů, opatřené cínovým víčkem, na němž obyčejně nějaká figura znázorněna byla. Někde byly ovšem i cínové konvičky, velké mázové džbány byly kamenné a ozdobené cínovým víčkem, případně i s cínovým čípkem k čepování.
V místnostech výčepních nebylo kamen. Při velkých mrazech rozžhaveno bylo ve zvláštních uhelnicích dřevěné uhlí, na němž si stoličná, či „panna slečinka”, dceruška hostinského nožky hřála. Proto nebylo tehdy příslušníka živnosti hostinské, jenž by neměl zničené nohy a nebyl prolezlý těžkým rheumatismem. Teprve asi v polovici minulého století počínala změna ve vaření piva a tím i zněna v jeho čepování až posléze ustoupiti musel způsob starý způsobu novému, modernímu a ovšem i pohodlnějšímu …
rok vydání této knihy není přesně znám, předloha byla vydána opakovaně ve Vídni od roku 1899 do 1921, autor statí o pivu Jan Sláma zmiňuje budoucí zavedení káranské vody do Prahy, což se událo 1.1.1914. „Před padesáti lety” tedy mohlo znamenat cca 1864
2.
↑
čtyři vědra=224l
3.
↑
vědro =56l
4.
↑
máz = 1,4l
5.
↑
180 mázů=252l
6.
↑
žejdlík, stará míra dutá = 0’354l
7.
↑
holha=0,707 l
8.
↑
Po velkém státním krachu v březnu roku 1811 vznikla nová měna šajnová z německého Schidemünze, Schein tedy stvrzenka. Základní hodnota byla 1 zlatý šajn. Počítalo se 250 zl. šajnů za 10 zl. stříbra, čili 1 zl. cm odpovídal 2,5 zl šajnu, nebo jak se říkalo „vídeňského čísla“. Vídeňská měna platila od bankrotu (1811) do roku 1858. K tomuto datu byla u nás v peněžnictví zavedena revoluční změna, desítková soustava. Tím získávají naše země v letech 1858 – 1892 novou mincovní jednotku 1 zlatý (jedna zlatka) má 100 krejcarů.
9.
↑
krejcar do roku 1858 měl cenu asi 3 halířů a říkali mu dobrák. Půl dobráku byl trojník. Dvacetník platil dvacet krejcaru. Zlatý dělil se na 60 krejcaru i zlatý stříbra.
Pravidla při požahování sudů:
§ 1.
Jakmile počne se v peci požahovačky topiti, smí se poklice její nasaditi teprve tehdy, když veškeren koks jest žhavý a v otvoru objeví se plamen.
§ 2.
Žhavá vrstva v peci musí býti nejméně 50 cm vysoká, po dobu práce nesmí v peci hořeti nikdy na prázdno.
§ 3.
Bylo-li dmychadlo tiše nasazeno, otevře se poklice pece a uzavře teprve pak, až je dmychadlo v činnosti.
§ 4.
Sudy nesmí se dávati před dychsu dříve, dokud pec není v pravidelném chodu.
§ 5.
Stará smůla smí se roztavovati jen v sudech úplně suchých a jen takové smí se k dychse připojovati.
§ 6.
Po dobu roztavování staré smůly mají býti čepovnice u soudků výstavních a špuntovnice u sudů ležáckých otevřeny.
§ 7.
Sud nemá se dříve od dychsy odstraniti, dokud smůla úplně není roztavena.
§ 8.
Sud, v němž byla smůla nedokonale roztavena, smí se připojiti k dychse teprve tenkráte, když vychladl.
§ 9.
Ustalo-li se v požahování, má se žhavý koks z pece ihned odstranit a tato důkladně vyčistit.
§ 10.
Vypalování špuntovnic a čepovnic děje se při malé nádobě po její vychladnutí, při sudech ležáckých ale teprve druhého dne.
§ 11.
V dobách odpočinku při požahování budiž na kotlík se smolou stále dohlíženo.
§ 12.
Pec, místo jakož i veškeré nářadí ku požahování buďtež drženy v nejlepším pořádku a čistotě; každé rušení práce budiž zabráněno a tato
Ruční požahování sudů
prováděna rychle ve smyslu daných nařízení. Za každé svévolné nebo následkem nepozornosti způsobené poškození přístrojů požahovacích zodpověděn jest nadbednář jakožto dílovedoucí.
Neštěstí, jakáž přihodila se loňského roku při požahování zejména v akciovém pivovaře v Plzni a ve Freiberku v Sasku, způsobila, že v poslední době otázka požahování sudů opět oživla a tím k důležitému předmětu tomuto obrácena pozornost kruhů odborných. Že pronesené v záležitosti této náhledy jednotlivců, čerpané z praktického života, v mnohém se různí, ano dokonce sobě i odporují, lze snadno pochopiti a dá se omluviti zejména nedostatečnou znalostí nauky o plynech.
Požahování ležáckého sudu
Vážený přítel náš, pan Hanuš Jirsík, sládek v Eggenbergu, píše nám o věci té následovně.
Především dovoluji si tvrditi, že jen trestuhodné zanedbávání nejen nutné, nýbrž každé opatrnosti může způsobiti neštěstí při požahování sudů a bývá to v nejvíce případech tak zvaný „usuelní” způsob práce, t. j. že necháme bednáře požahovati bez dohlídky, prováděti práci, která nejrozmanitějších úrazů jest podmínkou.
Dělníci tito ne snad z nevědomosti, nýbrž v bezmezné lehkomyslnosti zkázu sami přivodíce, vydávají nejen vlastní život největšímu nebezpečí, nýbrž vrhají také na pivovar velikou zodpovědnost. A takovým zlořádům nemělo by se zabrániti ?
Přední dělník, kterýž má nad vykonáváním práce s železnou vytrvalostí a bez ohlednou přísností bdíti, jest vždy vinníkem předpokládaje, že vzdor domnělé spolehlivosti k opatrnosti dá se nabádati. Nevím se pamatovati, abych byl někdy slyšel, že při roztavování staré smůly v sudech, tedy při práci nejdůležitější, ať si tato dála se již přímým ohněm anebo pomocí stroje, přihodilo se neštěstí, že někdo přišel k úrazu,
a stal-li se přece kdy pád takový, pak za jisté byla příčinou toho neznalost práce.
Pouze ničemným, přenáhleným vypalováním špuntovnic a čepů žhavými žehadly může způsobeno byli neštěstí a to zajisté dle mého náhledu dostačí, aby k dozoru vybírány byly síly zkušené, spolehlivé.
Stane-li se nějaký úraz v malém závodě, kde nuceni jsme pracovati se slabými aneb docela nevyškolenými silami, pak spíše lze neopatrnost prominouti; avšak ve velkých závodech, kde jsou zkušení a dobře placení přední dělníci a síly pracovní rozděleny, nemělo by se takové neštěstí s tak krutými následky, jako jsme se v poslední době dočetli, nikdy přihoditi. A čím bylo neštěstí zaviněno ?
Tím, že krátce po roztavení staré smůly v sudě ležáckém hleděno vypáliti otvor špuntovnice, neboť k úplnému provedení tohoto obmýšleného výkonu nemůže ani dojiti, jelikož přiblížení se rozžhaveného žehadla k otvoru špuntovnice má již také v zápětí zapálení nashromážděných v sudě plynů a horkých par smolných a v nejvíce případech bývá také příčinou explose.
Takovým nehodám lze zajisté snadno zabrániti, třeba jednoduše vypalování špuntovnic a čepovnic čerstvě požahnutých sudů ponechali na druhý den!
Takové nehody přispívají velice k udržení beztoho silně již zakořenělé nedůvěry k strojům požahovacím, a přece jest požahování sudů ležáckých pomocí dobrého stroje způsobem jedině racionelným a ne nebezpečným.
Pracuji již po 3 roky požahovačkou, jejíž konstrukce nemohla býti jednodušší, a jsem s výsledky úplně spokojen, neboť spotřebujeme při rozsahu našeho obchodu pouze 300 až 400 kilo smůly oproti 10.000 až 15.000 kilo v době dřívější.
Ke konci budiž mi dovoleno, popsati blíže explosi ve smyslu případu předem uvedeného. Zapálením způsobená explose jest náhlé shoření plynů a smolných par, jež se silnou rozpínavostí splodin spalování jest spojeno.
Hořlavé plyny samy o sobě nejsou rovněž tak s to, způsobiti explosi, jako atmosférický vzduch, má-li povstati explose, jest potřebí přítomnosti obou. Směs obou a zapálení její způsobuje za příznivých poměrů náhlé spalování, jež rozšíří se bleskorychle na celý prostor sudový, tak že vyvine se veliké množství tepla, čímž povstává silný tlak plynovitých splodin spalování na uzavírající je stěny.
Dle toho, v jakém poměru jest smíchán vzduch s hořlavými plyny, může povstati buď jen praskot aneb explose; první z nich jest to, co dráždí nerozum k svévolnosti a bývá příčinou neštěstí, a poněvadž právě svévolnost sama o sobě jest tou příčinou, nutno ji překaziti a k tomu nejvhodnějším a nejjednodušším prostředkem jest co nejpřísnější a vůbec bezohledný dozor nad chasou.
K témuž předmětu dochází nás následující dopis, jehož obsah ponecháváme zodpovědnosti pana pisatele:
V posledním čísle „Pivovarských listů“ nalézá se článek o „explosi při požahování sudů“ ve kterém obsaženy jsou mnohé nové zásady a náhledy zasluhující důkladnějšího uvážení.
Tak praví pan pisatel, že prý se mísí vzduch se smolnými parami a plyny a ku vzplanutí této smíšeniny jest prý potřebí 500—700° tepla.
To zajisté chce onen pán dát dříve dotyčný sud do žáru, aby plyny na takový
stupeň ohřál a pak teprve je rozpáleným železem chce zapálit!
Vůbec odstavec jednající o „míchání“ plynů s atmosférickým vzduchem nejde nám dobře do hlavy, neboť máme za to, že při 500—700° tepla by se asi dužiny sudů rychlé poroučely !
Theorie o procentovém míchání vzduchu s plyny zdá se nám příliš učenou a při tom velmi nepraktickou, poněvadž dovolené percentuální přivádění vzduchu ve skutečnosti provésti se nedá a také zapotřebí není, ze skutečnosti víme jenom tolik, že dostatečný a mocný proud atmosférického vzduchu ještě žádnou explosi hořlavých plynů v sudech nezpůsobil!
Pojednání o účincích strojů koksových neobsahuje rovněž správné vývody, tak na př. se uhlovodíky a kysličník uhelnatý přivádějí proudem vzduchu do sudu jen tenkráte, když koks v kamnech ještě zúplna rozpálen není, jakmile ale celá vrstva koksová jest rozžhavena, nemohou žádné hořlavé plyny v takovém množství proud vzduchu nasytiti, aby se v sudu vzníti a explodovali mohly.
Konstrukce strojů požahovacích, které nám jsou známy, jsou vesměs tak zařízeny, že dmychadlo stroje za 1 minutu 30—80 hl vzduchu kamny prožene. Při tomto mocném proudu vzduchovémnení explose možná.
Že sestrojil Albert Grossmann požahovací přístroj, jest pravda, ale ne tak, jak jej pan pisatel popisuje.
Grossmann má požahovačku koksovku, a ne rourovou. Vůbec činí celý ten článek na nás dojem, jakoby pan pisatel všechny osvědčené a
uznané druhy jiné zatracoval a jen systém Kostanjovcův, který jest tentýž jako všechny dosavadní, odporoučel.
Náš náhled z prakse jest ten, že při požahování strojem nikdy žádný výbuch nastati nemůže, přivádí-li se do sudu mocný proud čistého vzduchu ať již způsobem přirozeným neb umělým, což jedno jest. V jednom odstavci souhlasíme však s p. pisatelem, totiž v tom, že požahování ležáckýeh sudů dvířkami beze stroje velmi jest nebezpečné a mělo by se se strany pánů sládků docela zakázati!
Přesné zachovávání předpisů chrání pracovní síly v závodě našem před jakoukoli nehodou.
H. . .
Kvas, ročník XIX, číslo 2, 1891
Pravidla při požahování budou v příštím příspěvku a najdete je v rubrice “Bednářství”
Nejstarší národové, pokud na Východě přebývali, k uschování tekutin užívali zprvu nádob z vydutých, usušených skořepin větších plodů rostlinných aneb z rohů zvířecích; těchto však užívalo se jako nádob k pití. Později rozšířilo se užívání nádob hliněných; z hlíny páleny byly velké bečky, sudy i kádě.
Velké pálené hliněné nádoby, dolia zvané, hotovili hlavně staří Římané; nádob těchto užíváno k uchovávání vína a oleje. Jiná větší nádoba byla lacus, jiná opět labrum; tato podobala se vaně. O dřevěných nádobách z oněch dob není určité zprávy. Starý řecký spisovatel Strabo ve svém spise sice uvádí, že v severní Itálii (Lombardii) nalezl dřevěné nádoby veliké jako dům (!) chvále při té příležitosti hojnost vína v zemi oné, nelze však stanovití, zda to byly nádoby z kusů dřeva sestavené a obručí spjaté, neb byly-li ze dřeva vydlabány.
Sudy tehdy hotovené byly až 6 centimetrů silné. Ve sbírkách kardinála Albaniho v Římě byl takový sud na 18 hektolitrů. Tyto hliněné nádoby, jestliže dostaly pukliny, spravovali tehdy olovem. V zříceninách města Antia byl nalezen takto spravovaný sud. Římský básník Juvenal ve svých Satyrách vypravuje, že sud Diogenův byl takto spravován. R. 1762 nalezen byl podobný sud v Sezzách, na kterém bylo 15 liber olova, jímž trhliny byly spravovány. Jet tedy bednářství původu mnohem mladšího než hrnčířství. 1)
Dříve činěn byl rozdíl mezi bednářem a bečvářem, jenž dělal bečvy, to jest sudy z dubového dřeva. Nyní oba obory spojeny jsou v jedno řemeslo, ač někteří bednáři téměř jen výrobou tak zvaného „tvrdého nádobí” se zabývají.
První dějepisná zmínka o bečvářích děje se v VIII. století. Karel Veliký nařizuje správcům císařských dvorů, aby víno jen do dobrých nádob ukládali a to do nádob železem vázaných, zapovídaje hotovení puten z koží.
První písemná zpráva o bednářství v Čechách pochází z r. 1086, v níž děje se zmínka o Letonjovi, bečváři na Libušině. Během času, zvláště za rozkvětu vinařství a pivovarství množil se počet bednářů. Důkazem velkého rozkvětu bednářství jsou obrovské sudy, jež zhotoveny byly na panstvích bohatých klášterů i panstvích světských vrchností, hlavně ve krajinách vinorodých. Některé z těchto nádob vynikají nejrůznějšími zvláštnostmi. Mnohé z nich mají na svých dnech různé vtipné popěvky a verše. V minulosti se také bednářské firmy předháněly kdo vyrobí největší sud na světe.
Nyní za mnou do dílny bednářovy! Ukážeme si ruční výrobu dřevěných sudů
Než dovnitř vstoupíme, zastavíme se ještě na dvoře, kde uloženo je kolem hojnost materiálu, z něhož bednář výrobky své zhotovuje. Spatřujeme tu dříví všelikého druhu. Nejvíce tu dřeva smrkového, z něhož hlavně kuchyňské nádobí, (štoudve vyjímaje) se vyrábí. Vidíme tu i dříví modřínové a borové na hotovení kádí, jakož i zásoby dubového dřeva na sudy, štoudve a pod. Je tu i dříví švestkové, javorové a dřevo černého dubu, kterýchžto dřev se užívá ku výzdobě kuchyňského nádobí. Spatřujeme zde též státi husté silných vrbových holí, kůry již zbavených, jež dle síly na více méně dílů se rozštěpují a z nichž pak obruče se vyřezávají.
Však nejen dříví lze tu zříti, tamo ve skladišti a v podstřeší jeví se oku našemu již hotové výrobky bednářské. Jsou tu dížky, konve, vany, škopky, štoudve, soudky, sudy, ba i velkou káď pro lihovar si můžeme tu prohlédnouti.
Vstupujeme do dílny.
Všimněmež sobě nejprve dělníků, jižto zpracováním deštěk (duh, dužin, duhovin) se zaměstnávají. Duhoviny, to jest části, z nichž nádoby se stavějí, buď se řezají, neb štípají. Řezaných užívá se ku hotovení soudků, v nichž se zasílá suché zboží, na př. jablka. V ostatních případech užívá se dešték štípaných. Z většího kusu dřeva zdravého, větví zbaveného, bednář štípá části, jakých potřebuje. Štípané dříví před řezaným má výhodu, že je tužší a pružnější, tudíž také trvanlivější, protože, štípáme-li dřevo, zůstávají vlákna jeho v celosti, kdežto při řezání dřeva pilou vlákna jeho se přeřezávají. Štípané dřevo i tu má výhodu, že se hned tak snadno nebortí.
Naštípané deštky se zpracovávají na „vlku“ (dědku, kozlu, pořeznici, osní stolici). Povšimněme si zevrubněji tohoto důležitého nástroje.
Pořeznice neboli dědek
Nástroj tento, jehož bednář k mnohým pracím užívá, skládá se z lavice v sedadle poněkud vykrojené, jež na 4 nohách spočívá, dále z kusu zahnutého dřeva b, jež připevněno je k lavici čepem o a jež spočívá pevné na podpoře d, a konečné z páky e—f. Nohy upevněny jsou ve svlaku g, podpora i čep jsou na spodu lavice zaklínovány. V zahnutém dřevě b, sedlo zvaném, jakož i v lavici jest otvor h, k vydlabán, z nichž poslední delší jest. V tomto otvoru pohybuje se páka se svým dříkem, zatím co hlava páky e, v před i v zad se pohybující, působí na dřevo, na přední části sedla položené, když noha dělníka o šlapadlo f se opře. Hlava páky i s dříkem jest z jednoho kusu, šlapadlo je k dříku klínem připevněno. Celá páka pohybuje se kolem silného hřebu, jenž zastrkává se do děr v sedle a v dříku vyvrtaných, jichž bývá počtem 3. Zařízení toto umožňuje, že možno hlavou páky kusy dřeva různé tlouštky sevříti. Dělník sedí okročmo na lavici proti deštce, již zpracovává a z níž, když osník k sobě táhne, třísky řeže.
Na zdi v zavěšeném pořízníku pozorovati lze celou skupinu takových osníků. Jsou tu osníky (pořízy, křiváky, skoblice) více méně široké, jež mají ostří rovné, vedle toho vidíme tu též podobné nástroje obloukovitého tvaru.
Skoblice
Při spravování velkých sudů užívá se hoblíků. Bednář užívá podobných hoblíků jako truhlář, ale
Poříz a křivák
Deštky, pořízem na povrchu zarovnané a po stranách poněkud do oblouku na hrubo sříznuté, spodem vyřezávají se křivákem.
ježto tyto po většině slouží k hoblování zakřivených ploch, bývají bednářské hoblíky kratší. Hoblíky užívané ku hlazení vnitřních ploch dešték, jsou na spodině vypuklé, rovněž tak i želízka v nich.
Deštka
Pomocník, ukázav nám různé druhy hoblíků, upozorňuje nás, čeho zvláště třeba dbáti při zpracování duhovin. Deštky musí totiž spodem tak býti vyřezány, aby na obou stranách v tak zvaných hlavách byly silnější než uprostřed, čímž stávají se deštky mnohem ohebnější. Tvar deštky ukazuje obrázek. V tak zvaných krkách a—b jsou deštky o něco slabší než uprostřed, čím blíže u konce, to jest „k hlavám,” tím více dužině na síle přibývá. Tím že dužiny v prostřed jsou širší než „v hlavách”, vzniká, jak se snadno domyslíte, břichatý tvar sudu, když se dužiny silným obručem dohromady těsně srazí.
Dle toho, jaký duhovina má tvar, řídí se i tvar sudu.
Jaký tvar měl by sud, jenž by se skládal z duhovin po celé délce stejné širokých? Ovšem, měl by tvar válcovitý. Hotovení takých sudů byla by práce snažší, nuže, proč se nezhotovují sudy tohoto tvaru? Zeptejme se pana mistra.
Slyšme jeho odpovědi. Válcovité sudy jen málokdy se vyrábějí, ač, jak bylo dotčeno, výroba jejich je snažší a to z toho důvodu, že při nich nelze docíliti, aby obruče náležitě se sevřely, nelze dosíci tak těsného spojení duhovin, aby spárami vody nepropouštěly, toho dosáhnouti lze jen tím, kdy cesta, po níž obruč se žene, je nakloněnou plochou a tím obruč znenáhla se sesilujícím účinkem může působiti.
Nyní vizme, jak duhoviny se upravují na hranách. K této úpravě slouží hoblík 1—3 m dlouhý, zvaný „spárovník deštkový,” též „spárnice“ či „macek”. Hoblíkem tím nejezdí se po dřevě jako hoblíkem truhlářským, „macek” naopak leží uložen na nohách pod úhlem 15—20° k vodorovné podlaze, leží plazem (spodní částí hoblíku) vzhůru.
Spárovník deštkový neboli spárnice
Pomocník béře duhovinu, staví ji na hranu a pak ji po hladké ploše macka ku předu s hora dolů posouvá a tlačí proti želízku. Želízko macka při tom ubírá dužině třísky. Při tom měří občasně tvárníkem čili kruhoměrem (špatně „modlou”) šířku deštky a úhly na jejích zevnějších stranách.
Hrany duhoviny shoblovávají se dle potřeby více méně šikmo. Duhoviny na sudy musí býti tak hoblovány, aby hrana po délce tvořila mírný oblouk. Je k tomu třeba zručnosti a vycvičeného oka, vyhoblovati na přímých duhovinách postranní plochy tak obloukovitě, aby tyto po sestavení a ohnutí dužin v sudu tvořily rovinu a aby dužiny netvořily skuliny („fouky”)
Takto zpracované dužiny dávají se do obruče „stavník” zvaného, což se děje tím způsobem, že se první deštka na samém kraji k obruči svěrákem připevní, aby se tato nehýbala. Stavník zůstane ve vodorovné poloze a dělník pak ostatní duhoviny do kola jednu vedle druhé přistavuje, až je stavník plný, poslední dužina se mocí mezi vedlejší duhoviny vráží.
Když dělník dal již všechny duhoviny dohromady, sráží se obruč níže, načež nasazuje shora obruč druhý, „šíjový” (pláňkový) a třetí, „pasový”, a obruče železným tužidlem (tryblíkem) anebo sedlíkem dolů sráží. Na dřevěné obruče tluče se pomocí dřevěného tužidla kyjankou (pobíječkou) neb také jen obyčejným kladivem. Když práce ta je hotova, dá se sud z dílny na dvůr a rozdělá se v něm oheň z třísek a hoblovaček, aby se uvnitř prohříval, kdežto s vnější strany sud vodou se namáčí. Když deštky začínají se prohřívati, vloží se na sud šroub s provazem, kterýž objímá u roztažené strany celý sud, pak začne se zvolna táhnouti, to jest, točí se rukovětí šroubu, čímž provaz se na sudě stahuje a tím zároveň i sud. Když tímto způsobem sud docela je stažen a když mezi dotahováním sud se obrátil, dávají se naň opět obruče.
Sud takto pobitý třeba ještě bedniti, totiž dny jej opatřiti, což se děje takto:
Sud se přivalí. „Hlavy”, konce duhovin zařezávají se do rovnosti, načež hoblíkem se uhlazují a čistí. Též uvnitř sud po krajích se vyhoblovává a uhlazuje tak zvaným karbovníkem, což platí při sudech velkých, sudy menší křivákem se karbují, načež zejkovcem vyrývá se v dužinách prohlubenina (zejk), do níž dno se zapouští.
U malých soudečků a kuchyňského nádobí užívá se vtěráku. Vtěrák je nástroj to se železnou, obyčejně 3—4 zubou pilkou, jímž „zejk“ se vyrývá.
Dna sestávají ze dvou, tří i více kusů; jen v některých případech a to u nádob zcela malých bývají také dna z jednoho kusu. Dna, nežli se vsadí, po krajích na pokos se sřezávají (na spodní straně více než na straně vnější) až je okraj tak tenký, jak toho zejk sudu vyžaduje. Když jsou obě dna hotova, srazí se na zadní straně sudu obruče a dno do zadní hlavy určené se vsadí (zabední), načež obruče se utáhnou. Potom srazí se obruče na přední straně, přední dno vloží se ze vnitř na jedné straně do zejku a pomocí tak zvaného venháku dno do zejku se vtáhne, což při velikých sudech je práce dosti obtížná. Když je sud na přední straně zabedněn, opět se obruče utáhnou.
Stahování i bednění sudů jsme již poznali, povšimněmež si ještě další práce. Obruče, které jsou až dosud na sudě, jsou obruče toliko pomocné, jimž bednáři říkají schodníky, ty se srazí a na místě nich okovají se sudy železnými obruči. Ještě jednou pak se obruče srazí, sud se ohobluje, načež teprve obruče na sud na jisto se vrážejí.
Na kuchyňské nádobí dávají se obyčejně železné obruče, avšak dosti často dávají se obruče dřevěné, totiž vrbové, oloupané. Mimo tyto užívá se též obručů mosazných i měděných.
Čepový vrták na sudy
Do zhotoveného sudu vyvrtá se ještě díra „špuntovnice”. Duhovina, v níž díra se vrtá, bývá silnější než ostatní duhoviny. U sudů velkých vyřezávají se na předních dnech proti špuntovnici obdélníkové, nahoře zaokrouhlené otvory, jež se dvířkami, podle otvoru vyříznutými zavírají. Účel těchto dvířek jest, aby se mohl sud uvnitř rukou vyčistiti. Do velkých sudů těmito dvířky dělník vlézá, když sud má uvnitř čistiti. Tož, myslíte si, sud je již potom hotov? Ne vždy, zbývá ještě někdy práce požahovací, o níž dostává se nám od pana mistra náležitého poučení.
Sudy, jichž se užívá k uschování piva, požahují se uvnitř smolou. Požahování to má za účel, aby pivo nepřijalo příchuti od dřeva, aby sudy v čistotě se udržely, aby pivo a kvasnice nemohly do dřeva vniknouti. Příchuť smoly, jíž pivo nabývá, pijákům lahodí.
Toto požahování děje se takto:
Do vyčištěného sudu, jehož přední dno je vybedněno, dá se přiměřené množství rozpuštěné vařící smoly. Při prvním požahování počítá se na 1 hl as 2 litry smoly. Smůla pomocí rozžhaveného hřebla se zapálí a nechá se tak dlouho hořeti, až sud na povrchu se prohřívá, načež připraveným dnem sud se rychle přiklopí a dno tak dlouho přiklopené se ponechá, až oheň v sudě zcela se udusí.
Když plameny uhasnou, srazí se rychle obruče, dno se zabední, obruče se stáhnou, načež se sud všemi směry válí, až smůla ochladne. Při válení sudu třeba častěji čep vyraziti a opět zandati. Teprv, když smola úplné utuhla, může se otvor sudu nechati otevřen.
K posledu zmiňuje se pan mistr ještě o velkovýrobě zboží bednářského. V Anglii, jakož i ve Francii zhotovují sudy stroji a to rychlým a laciným způsobem, avšak ne s takovou přesností, jaké víno a jiné tekutiny vyžadují. Kmeny rozřezávají se na prkna okružními pilami, tato opět rozřezávají se v části žádaného tvaru, dna se spojují z prken na kotouči, jenž se stále otáčí. Zvláštní dláto a kosmo stojící hoblík kraje dna upravují.
V továrnách v Porte Dundas ve Skotsku 12—16 dělníků zhotovuje denně 600 sudů rozličných rozměrů. Nejvelkolepějším způsobem vyvinula se velkovýroba zboží bednářského v Americe, jmenovité v Pensylvánii, kde petrolej se těží. Do roku 1872 bylo v Pensylvánii 150 továren, jež vyráběly sudy na petrolej. V těchto továrnách všecku práci konají stroje. Stroj štípá duhoviny, zpracovává, jiný hotoví dna, opět jiný dává sudy dohromady, slovem, stroje zastávají všecku práci, jež dříve rukou se vykonávala.
Dotčenými stroji, jež obsluhuje 8 mužů, vyrábí se ve 24 hodinách 300 sudů, obsahujících 400 galonů, to jest 180 kg petroleje. Sudy na cukr hotoví se z jedlového dříví, těchto vyrobí 5—6 dělníků strojem 200 ve 24 hodinách. Stroje takové vyráběly se hlavně v New Yorku. Americké tyto stroje dužiny z napařeného dřeva jako krajíčky odkrajují a za hodinu dávají 3600 hladkých dužin, jež se na sudy moučné, solné a p. dobře hodí.
Povšimnutí zasluhuje i zvláštní způsob, jímž sudy v Richmondu vyrábějí. Robí tam sudy, jichž plášť nesestavuje z jednotlivých duhovin, nýbrž
Plášť sudu z jedné desky
upravuje se z jediné připravené desky. Na odříznuté desce, jejíž délka rovná se délce duhovin, udělají se na obou podélných stranách proti sobě zářezy a takto dávají se jako obyčejné deštky ku stroji, jenž dvěma obruči mocně je sepne. Plášť takového sudu je hustší a pevnější, než kdyby byl z jednotlivých dužin složen. V novější době dějí se i pokusy, hotoviti sudy z papírové hmoty. Válcové pláště vyrábějí se z lepenkové tabule neb z několika takových tabulí, jež se na sebe přilepí. Dna hotoví se z tuhé silné lepenky nebo ze dřeva; k ochraně okrajů slouží obruče. Taktéž děly se pokusy, hotoviti sudy ze železného plechu, do něhož mírné vypuklá dna byla zanýtována. Jakožto náhrady za dřevěné sudy užívá se ve velkých sklepích i nádob cementových.
Z knihy Návštěvou v dílnách, napsal F. Hyšman a Antonín Mojžíš, v Praze 1901
Nákladem Alojse Hynka, knihkupce
Dříve činěn byl rozdíl mezi bednářem a bečvářem, jenž dělal bečvy, to jest sudy z dubového dřeva. Nyní oba obory spojeny jsou v jedno řemeslo, ač někteří bednáři téměř jen výrobou tak zvaného „tvrdého nádobí” se zabývají.
