požahování | Létající pivovarské muzeum

Dřevěné kvasné kádě – mytí, údržba a desinfekce

16 září, 2017 autor: Braxator

Z jakého materiálu jsou vyráběny kvasné kádě?
Ze dřeva, ze smaltovaného nebo barvou natřeného železa, z hliníku, ze železobetonu, z nerezavějící oceli, řidčeji z niklu, z břidlice nebo ze skla.
Jak se zachází s novými dřevěnými káděmi?

Nově, z továrny dovezené dřevěné kádě vymyjeme slabým teplým louhem sodným, poté je čistou vodou a kartáčem vymyjeme tak důkladně, že zmizejí i poslední zbytky sodného louhu. Když pak kádě vyschnou, zahřejí se lehce koksovými kamínky a potom se lakují neb parafinují, řidčeji požahují smolou. Parafinování nebo požahování se může dít natíráním. Při lakování provede se první nátěr laku na kádě, zředěného čistým lihem, velmi rychle. Lak takto zředěný vnikne do pórů zahřátého dřeva velice lehce. Druhý nátěr nerozředěným lakem na kádě může být proveden brzo poté.

Lak pivní mannheimská glasura — Lak pivní (glasuru) dle mannheimského spůsobu na železné chladiče i dřevěné kádě jakož i veškeré jiné laky a barvy, pak smolu pivovarskou a zátky do lahví doporučeje F. J. Materna, Praha, Zlatnická ul. První česká továrna na laky, fermeže a barvy.

Pod názvem »Schildkrotenglasur« (mannheimská glazura)¹⁾kopalový lak s lihem bez příměsy étheru, colophonia atdprodává se zvláštní lak na kádě, jehož se rovněž používá k dvojímu nátěru. Lakují se vždy jen malé plochy asi půl čtverečního metru a čerstvě natřená plocha laku se ihned zapálí stočeným kouskem vaty, lak se »vypálí«. Když byl takto postupně »vypálen« celý vnitřek kádě, provede se obvyklým způsobem nátěr druhý. Podobně se provádí tak zvané »mamutování« kádí.

Jak se zachází s čerstvě nalakovanými káděmi při plnění?
Při dopravě z bednárny do spilky nutno zacházet s káděmi opatrně, nejlépe jest je tam převézt, aby se vrstva laku nepoškodila. Na určeném místě ve spilce postaví se káď tak, aby měla jen nepatrný sklon k čepovému otvoru, ale přesto se dokonale vyprazdňovala. Vyzkouší se, zda neteče tím, že se až do třetiny naplní vodou a voda se nechá přes noc stát. Před spíláním mladinky konečně káď vymyjem kartáčem a studenou vodou a vystříkáme jí.

Jak se zachází s dřevěnými káděmi po delším používání?
Kádě se vysklepí, vykartáčují se uvnitř i zevně louhovým roztokem a pak horkou vodou a položí se na stinné místo tak, aby voda vykapala a kádě mohly vyschnout. V některých případech se hoblíkem odstraní pivní kámen a s ním i vrstvička dřeva tenká jako papír. Potom se kádě vyhřejí koksáky a natřou uvnitř glazurou, před použitím se pak dokonale vypaří horkou vodou.
Obruče se natřou železným lakem. Nedoporučuje se natíratí kádě také vně, sic by dřevo nemohlo pracovat, kde se to však přece dělá, musí se to dít za horka, aby nátěr vnikl do dřeva.

Jak se myje kvasná káď?
Káď se čistě vystříká, usazenina po kroužcích se nejdříve smočí, poté se dřevěnou škrabkou oškrábe a nakonec nepříliš ostrým kartáčem a vlažnou vodou dokonale odstraní. Vyjme se plovák nebo chladící had. Vnitřek kádě se kartáčem dvakrát čistě vymyje, nejprve napříč dužin, poté po její celé délce. Pak se vyčistí dno kádě a čepový otvor, dále pak vnější okraj kádě až k druhé obručí. Konečně se káď znova vystříká, »vysvítí«, t. j., se světlem v ruce prohlédne, a je-li nutno, znova vymyje. Voda kolem čepového otvoru nahromaděná se odstraní kartáčem, nikoli houbou! Poté se umyje vyňatý plovák nebo had.

Jak se desinfikují dřevěné kádě?
Nejobvyklejší desinfekční prostředky pro dřevěné kádě jsou: čistá vápenná voda s 2% formalínu²⁾Přibližně 40% (35–50%) vodný roztok formaldehydu se nazývá formalín (viz kapitoly Vlastnosti a Použití https://cs.wikipedia.org/wiki/Formaldehyd)., dvouprocentní emrad nebo montanin³⁾kyselina fluorkřemičitá, jednoprocentní fluorammonium.
Všechny desinfekční prostředky potřebují určité, delší doby k tomu, aby mohly účinně vyhubit všeliké zárodky. Při uvedených koncentracích má desinfekční prostředek působit nejméně čtyři hodiny. Pak už postačí důkladné vystříkání silným vodním proudem. Jen tehdy, jestliže káď, jež má být desinfikována, vyschla, musí být znova vykartáčována a pak vystříkána.

Čeho je dbát ve vnitřku kádě?
Aby v ní nebylo děr, štěrbin a spár (zvláště v útoru), v nichž by se mohly usadit zbytky piva a kvasnic a kvasit. Taková hnízda nákazy, zvláště také zpráchnivělé dužiny, zhoršují jakost a trvanlivost piva. Závadné kádě se musí důkladně opravit, při tom se menší poškození odstraní až po zdravé dřevo, kdežto zpráchnivělé dýhy (dužiny) se nahradí novými. Prohlubně a díry se vylijí horkou, roztavenou sírou.

Jaké tvary a velikosti jsou obvyklé u dřevěných kádí?
Jsou kádě okrouhlé a pravoúhlé, tyto se zaoblenými rohy. U okrouhlých kádí odpovídá výška kádě průměru dna. Kvasná káď je slabě kuželovitá, nahoře užší než dole. Pojmou 20-100 hl.

Jakých výhod poskytují kádě kovové nebo železobetonové?
Mohou být vyrobeny v každé velikosti, umožňují využiti prostoru mnohem lip a lze je snadněji čistit než kádě dřevěné. Odstraňování pivního kamene se může u nich pro vádět ve
spilce, ušetří se tedy práce s vysklepováním.

Vyňato z knihy Pivovarský katechismus, Lense – Kozák, 1942

V roce 1909 uvedla firma Hitzova v Praze nové antiseptikum pod jménem „antimicroccin” do obchodu.

Antifermentin J. Hitz — J. Hitz, Antifermentin zamezí tvoření plísně, houby, divokých kvasnic, pivního kamene jakož i vyhlazení jich v pivovarech a továrnách na kvasnice

Antimicroccin jest hustá, olejovitá, silně alkalická tekutina, jež má značnou mohutnost antiseptickou.
Dle zkoušek v tom směru námi podniknutých, usmrcuje roztok antimicroccinu ve zředění 1 : 5 veškeré spory plísní, kvasnic a bakterií nejdéle v 5 minutách.
Roztoky 1:8 – 1:10 usmrcují většinu mikroorganismů v době 5-10 minut. Bakterie bez spor umrtví antimicroccin již ve zředění 1 : 100 za 5 minut.
Pro desinfekci v praxi radíme užívati antiseptický prostředek tento ve zředění 1:8 (1 l antimicroccinu a 8 l vody měkké) a nechati jej účinkovati nejméně 10 minut.

František Chodounský ve svém prvním díle Encyklopedie pivovarnictví vydané roku 1905, k čištění kádí kvasných doporučuje použití 5% roztoku fluorammonia⁴⁾Fluorid amonný https://cs.wikipedia.org/wiki/Fluorid_amonn%C3%BD (5 kg fluorammonium na 1 hl vody) a zapamatujeme si, že roztok 5 % porušuje kovy. Ku vytáčení 5% roztoku poslouží tedy účelně dřevěný kohout.
Roztok 5 % jeví výsledek v době 3 hodin, leč i zde lepší jest, když třeba až den celý v účinku ponecháme.
Roztoky fluorammonium mohou vícekráte upotřebeny býti a konečně ku mytí dlažeb se využitkují.

Co doporučuje k desinfekci před rokem 1898, Ing. chemie pan Jaroslav Šula v knize Rozbory chemické naleznete níže:

Lučební továrna Ferdinand Schiller, Praha-VII. 323 doporučeje slovutným pivovarům a sladovnám dvojsiřičitan vápenatý a kyselinu siřičitou k účelům desinfekčním a manipulačním. Jediná česká továrna toho druhu v Rakousku!

Ku čistění kádí, sudů, pivovodů, hadic, van, džberů, kaláků atd. používáme hlavně těchto dvou desinfekčních prostředků:
A) Chlorového vápna,
B) Dvojsiřičitann vápenatého.
Poněvadž oba tyto desinfekční prostředky jednak přicházejí do obchodu v různé jakosti, a poněvadž oba se působením vzduchu rozkládají na jakosti současně tratíce, máme se při kupování vždy rozborem o množství aktivného chloru a kyseliny siřičité v nabízeném zboží přesvědčiti.

Ze zkoušek Willových vysvítá, že roztok chlorového vápna 0,2 % aktivního chloru a roztok dvojsiřičitanu, mající 2g volné kyseliny siřičité v 1l, stačí k usmrcení veškerých živých bunic kvasničných ve 2 minutách. Naproti tomu roztok, obsahující 5,5 % aktivného chloru usmrtí plísně až za několik hodin. Roztok dvojsiřičitanu vápenatého s 10g kyseliny siřičité v 1l usmrtí již v půl hodině téměř veškeré plísně i spory kvasnic divokých. Z příčiny té dlužno k desinfekci v praxi pivovarské, užívati buď:
a) 1% roztok chlorového vápna, který připravíme tak, že 3-3,5 kg dobrého chlorového vápna, majícího 30-35 % aktivního chloru, polijeme hektolitrem vody, promícháme důkladně, necháme ustáti, načež čirý roztok po odlití použijeme a to hlavně k desinfekci nádobí, jež ve styk s várečným přichází, aneb
b) 1 % roztok dvojsiřičitanu vápenatého, tedy takého, jenž obsahuje 10 g kyseliny siřičité v 1l, obsahuje-li zkoušený dvojsiřičitan 70-75 g kyseliny siřičité, zředíme jej vodou 6 kráte.

Po účinku desinfekčních prostředků dbáme, aby čistou vodou důkladně byly odstraněny!

Před rokem 1880 se k nátěrům kvasných kádí už používal manheimský lak a k desinfekci pouze vápno, jak se můžeme dočíst v kapitole „Přípravné práce v kvasírně” od praktického sládka Josefa Tomáše Suka v jeho knize z roku 1880 „Nový Poupě, Katechismus pro sladovnické učenníky a tovaryše”.

Jako všude přihlížejme radikálně k vzorné čistotě povšechné. Kádě kvasné s největší pílí a svědomitostí se vyčistí (z prvu zevnějšek a pak vnitřek). Častější důkladná prohlídka poslouží k dobru. Skuliny, vypadlé suky atd. dobře (jak jednou již podotknuto), vyplniti roztavenou sirou neb mazem z roztlučené křídy a laku manheimského.

Vápnění zejména starších kádí je doporučitelné, třeba se poukazovalo v novějším čase na oslabující účinek vápněných kádí na jakost várečných. Starší káď, napitá součástkami kvasícího piva, zatuchne v několika dnech bez vápnění, otravujíc pak příchutí kvasící pivo i puchem vzduch v kvasírně. Vápno nejlépe ve 3 až 4 dnech vždy na novo vymýti důtklivě je potřeba. U starších kádí dobře jest hořejší vnitřní kraj až do výšky 8-10 cm nad hamy (skobami) po umytí navápniti a tak jej ponechati. Zamezíme tím splesnivěni jeho mezi kvašením.

Čep v kádi nesmí nikdy níže než káď býti, an vtloukáním hlavy čepu vzdor železnému kování (kroužku) se časem roztřepí. Pakli roztřepený konec čepu stápí se v pivě neb v kroužkách, tu vpité částečky mladin příhodně nečistotu přičiňují.

Když kádě v plném pořádku, připravíme rourovod a k tomu náležející šlouchy, neopomenouce se přesvědčit o jich vnější i zevnější čistotě, jakož i generální prohlídkou nad celkovým pořádkem spilečního nářadí vůbec.

Poznámky pod čarou [ + ]

1.	↑	kopalový lak s lihem bez příměsy étheru, colophonia atd
2.	↑	Přibližně 40% (35–50%) vodný roztok formaldehydu se nazývá formalín (viz kapitoly Vlastnosti a Použití https://cs.wikipedia.org/wiki/Formaldehyd).
3.	↑	kyselina fluorkřemičitá
4.	↑	Fluorid amonný https://cs.wikipedia.org/wiki/Fluorid_amonn%C3%BD

Pravidla požahování sudů

31 srpna, 2017 autor: Braxator

Pravidla při požahování sudů:
§ 1.
Jakmile počne se v peci požahovačky topiti, smí se poklice její nasaditi teprve tehdy, když veškeren koks jest žhavý a v otvoru objeví se plamen.
§ 2.
Žhavá vrstva v peci musí býti nejméně 50 cm vysoká, po dobu práce nesmí v peci hořeti nikdy na prázdno.
§ 3.
Bylo-li dmychadlo tiše nasazeno, otevře se poklice pece a uzavře teprve pak, až je dmychadlo v činnosti.
§ 4.
Sudy nesmí se dávati před dychsu dříve, dokud pec není v pravidelném chodu.
§ 5.
Stará smůla smí se roztavovati jen v sudech úplně suchých a jen takové smí se k dychse připojovati.
§ 6.
Po dobu roztavování staré smůly mají býti čepovnice u soudků výstavních a špuntovnice u sudů ležáckých otevřeny.
§ 7.
Sud nemá se dříve od dychsy odstraniti, dokud smůla úplně není roztavena.
§ 8.
Sud, v němž byla smůla nedokonale roztavena, smí se připojiti k dychse teprve tenkráte, když vychladl.
§ 9.
Ustalo-li se v požahování, má se žhavý koks z pece ihned odstranit a tato důkladně vyčistit.
§ 10.
Vypalování špuntovnic a čepovnic děje se při malé nádobě po její vychladnutí, při sudech ležáckých ale teprve druhého dne.
§ 11.
V dobách odpočinku při požahování budiž na kotlík se smolou stále dohlíženo.
§ 12.
Pec, místo jakož i veškeré nářadí ku požahování buďtež drženy v nejlepším pořádku a čistotě; každé rušení práce budiž zabráněno a tato

prováděna rychle ve smyslu daných nařízení. Za každé svévolné nebo následkem nepozornosti způsobené poškození přístrojů požahovacích zodpověděn jest nadbednář jakožto dílovedoucí.

Kvas, ročník XIX, číslo 2, 1891

Související obrázky:

O pivovarské smole a vysmolování pivních sudů.

28 srpna, 201728 srpna, 2017 autor: Braxator

Smola jako pomocná surovina jest význačná tím, že přichází ve styk již s hotovým výrobkem buď v sudech ležáckých, anebo transportních. Užívá se jí za tím účelem, aby sudy staly se nepropustnými, čímž zamezí se jednak infekci piva, jednak unikání kyseliny uhličité. A z toho důvodu vyžaduje smola tím větší pozornosti, chceme-li se vyvarovali škodám morálním i hmotným.

Pivovarské smole jest již několik desítiletí věnovaná též pozornost laboratorní a není-li z této práce ještě dnes takový výsledek, jakého bychom si přáli, jest toho příčinou hlavně velmi nestálé, měnivé složení látek pryskyřičných a ostatních součástek, z nichž se pivovarské smoly vyrábějí.

Pod jménem pryskyřice rozumíme všeobecně vyloučené látky, sekrety rostlin, které jsou částečně výměšky normální, částečně výměšky, jichž příčinou jsou choroby dotyčných rostlin. Definitivní rozhodnutí otázky, které látky rostlinné slouží právě к tvoření a vyměšování pryskyřic, není dodnes možné. Oxydační procesy, které se odehrávají před vyměšováním, jakož i po vyměšování těchto pryskyřičných látek, tuto úlohu značně ztěžují, nebot pryskyřice, jakož i jejich produkty, které do našich rukou přicházejí, jsou již většinou sekunderní a tercielní směsi vyloučených a odumřelých produktů, které se uvnitř stromů vytvořily. Podobně manipulace při čistění těchto surových pryskyřic (tavení, cezení, destilování atd.) jsou příčinou dalších ještě změn.
Se stanoviska fysikálního považujeme všechny ony produkty za pryskyřice, které jsou beztvárné, lepivé, tavitelné, které se spalují a hoří čadivým plamenem, ve vodě jen nepatrně anebo vůbec se nerozpouští, kápnuty na papír netvoří žádných mastných skvrn jako oleje a tuky, nežluknou a dají se zmýdelniti. Jsou to směsi barevných nebo bezbarvých, různě aromatických výměšků různých jehličnatých rostlin.

Přírodní smola pryskyřičná, které se používá nejvýše co přísady k různým druhům pivovarských smol, dobývá se z pryskyřice smrkové a jedlové. Surovina, jež jest znečistěná hlavně kůrou a pískem, nejdříve se roztaví a procedí, aby se zbavila těchto mechanických nečistot. Výtěžek takto získaný obnáší 40-60% původní suroviny. Zbytků po vylisování používá se k umělým smolám, aby získaly jemné aroma a přírodní vzezření. Tato přirozená smola je oranžově žlutá až hnědě zbarvená, neprůhledná, zakalená, vůně a chuti vysoce aromatické a zbaví-li se vařením z větší části terpentinových olejů, stává se křehkou. Tato smola vzhledem k velké své ceně, jakož proto, že by udělila pivu silnou aromatickou příchut, není vhodnou pro požahování pivovarských nádob, za to výhodně používá se co přísada k smolám umělým, zvlášť kde se žádá smolná příchuť piva.

Dnes můžeme říci, že přírodní smoly se v pivovarství neužívá, nýbrž že používá se různých náhražek, které jsou pro pivovary vhodnější i levnější.

Jednou z nejdůležitějších náhražek přirozené smoly jest směs kolofonia a pryskyřičného oleje. Kolofonium¹⁾Kalafuna je destilační zbytek z pryskyřice borovic nebo získávaný při výrobě buničiny. Název je odvozen od starořeckého ionského města Kolofónu, které proslulo spolu s Chiem především vývozem pryskyřice., tato pryskyřice pryskyřic, jest bezvodý zbytek destilace při výrobě terpentinového oleje z terpentínu pryskyřičnatých stromů, t. zv. křehká pryskyřice. Jest to světlá až tmavohnědá, křehká látka skelného lesku, v ruce měknoucí a v alkoholu se úplně rozpouštějící. Jednotlivé odstíny barev povstanou tím, že dotyčné druhy byly při destilaci vystaveny nestejnou dobu různé temperatuře. Není tudíž barva pro upotřebení rozhodující, ač světlé druhy platí se dráže. Do obchodu přicházejí hlavně dva druhy: z Francie (světlé) a z Ameriky většinou tmavší druhy. Při různých druzích přicházejí hlavně nečistoty v úvahu, falšování netřeba se obávali, nebot při poměrně jeho nízkých cenách slouží samo co porušovací prostředek látek dražších, na př. damaru, styraxu²⁾Styraxová pryskyřice je sušená míza z poškozených stromů turače, zbavených kůry. V současné době se vyrábí z různých druhů sturače v různých lokalitách Sumatra, Jáva a Thajsko. , benzoid, mastixu³⁾Masticha nebo Mastix je pryskyřice, která se získává z keře řečíku lentišku (Pistacia lentiscus) výhradně na řeckém ostrově Chios., dračí krve atd.

Při destilaci kolofonia v uzavřených retortách těkají nejprve lehké vodní produkty kyselé reakce a pak teprve při silném zahřetí (přes 200° C.) pryskyřičný olej, jehož se používá к výrobě smoly; poslední produkty této destilace nehodí se k výrobě smoly pro svou nepříjemnou, přiboudlinovou vůni a užívá se jich k výrobě mazadel. Získaný žlutý, těžce tekoucí pryskyřičný olej, dle čistoty užitého kolofonia a dle výše destilační teploty jest zbarven, čistí se praním ve vodě a louhem, znovu se destiluje, aby získal světlejší barvy a ztratil co nejvíce aromatickou vůni. Dle ceny smoly používá se světlejšího nebo tmavšího pryskyřičného oleje a kolofonia. Smoly takto připravené jsou úplné čisté, průhledné a proto málo podobné smolám přírodním. Aby se tomu odpomohlo, přidávají se mimo smoly přírodní různá barviva minerální i organická (okr, chroman olovnatý, kurkuma, andělská červeň atd.), nebo vhání se do roztopené smoly horký vzduch a přehřáté vodní páry. Všechny tyto manipulace nejsou dovolené a smoly takové mají býti odmítnuty jednak z toho důvodu, že mnohé jsou zdraví lidskému škodlivé, jednak proto, že používá se k jich výrobě méně cenných součástek.

Význačnou skupinu smol tvoří směsi kolofonia, zemního vosku či ozokeritu⁴⁾ozokerit – přirozená směs minerálních parafínických a cykloparafínických vosků s ceresinem⁵⁾vosk vytvořený z ozokeritu čištěním. Tyto látky jsou směsi vyšších uhlovodíků a přicházejí do obchodu v různých kvalitách. Čim vyšší mají bod tání, tím jsou dražší. Smoly této skupiny jsou nahnědlé až žlutavé, porcelánového vzhledu, velmi křehké a dají se snadno rozetříti na jemný prášek.

Při zahřetí stávají se průhlednými a při silnějším přehřátí vyvinují škrablavý nepříjemný zápach, zvlášt je-li parafin nebo ceresin méně čistý. Tyto smoly, ač jinak velmi vhodné, nehodí se ku práci se zavřenými požahovacími přístroji, poněvadž při delším a silnějším zahřetí rozkladné produkty parafinu působí nepříznivě na chut piva. Lepší než s parafinem jest směs ceresinová.

Zvláštní pozornost zasluhuje smola, jež pochází ze směsi kolofonia, které bylo již z části zbaveno lehce prchavých součástek, z tak zv. přehřátého kolofonia a z pryskyřičného oleje. Taková smola jest temně hnědá, má zelený lom a rozpouští se v líhu jen částečně. Tyto smoly dávají při roztavení jen slabou vůni a jsou téměř bez chuti ; hodí se ku každému způsobu požahování a zvlášf ku požahování s uzavřenými přístroji ; jsou velmi dobré a hojně rozšířeny pod různými jmény. Následkem své tmavší barvy bývají podezřívány, že jsou připraveny ze starých upotřebených smol, ale neprávem, neboť stará smolajest velmi křehká, hutná a následkem toho, aby se stala tekutější, potřebovala by více pryskyřičného oleje, který jest však drahý. Při zodpovědění této otázky bylo by nutno znáti též vlastnosti smoly staré a způsob, jakým se požahovalo.

Při požahování nutno rozeznávali následující hlavní způsoby:

I. Požahování, při kterém je smola roztavena a prostě do nádob nalita.
2. Požahování přístroji, kde se zvlášt požahuje a odpožahuje.
3. Požahování přístroji, které oba tyto výkony sjednocuje.

První způsob požahování provádí se jen v malé míře na menších pivovarech. Požahování přístroji oddělenými děje se horkým vzduchem nebo přehřátou vodní parou a má tu výhodu, že stará smola, případně nečistoty se odstraní a nemohou se s novou smolou mísiti. Nevýhoda tohoto požahování jest, že ono vyžaduje delšího času a více práce a při požahování horkým vzduchem mohou sudy až zuhelniti, čímž značně trpí a piva mohou nabýti následkem této suché destilace dřeva odporné chuti a to tím spíše, že zuhelnatélá místa jen nedokonale smolu přijímají. Kde používá se přístrojů se spalováním plynů, jest smola příliš spálená a přidáním pryskyřičného oleje nedostaneme žádné konsistentní látky. Získaná smola s přehřátou vodní parou má zase tu vadu, že obsahuje mnoho vody, jejíž odstranění by bylo nákladné.

Přístroje, které slučují odpožahování i požahování, při kterých vestříkaná smola má starou odstranili, mají tu nevýhodu, že složení smoly

během požahování stále se mění a smola ku konci více se starou jest již smísena, takže zde již přidávání staré smoly se provádí.

Jiné smoly, jež se upotřebují a též v pivovarech samotných připravují, jsou směsi kolofonia a lněného oleje, nebo jiných mastných olejů a tuků. Většina těchto směsí jest vadná, zvlášť při strojním požahování, poněvadž při vyšší teplotě tyto tuky a oleje se rozkládají a vyvinují velmi nepříjemně páchnoucí dýmy, kdežto smoly z kolofonia a pryskyřičného oleje i při přehřátí vyvinují produkty snesitelného zápachu.

Tím, ze se užívá požahovacích přístrojů místo požahování otevřeným ohněm, kladou se na smolu mnohem větší požadavky, neboť při požahování dřívějším prchající součástky se spalují, kdežto při no vějším způsobu požahování zůstávají těkavé látky z větší části v sudě a mohou snadno pak dáti pivu příchuť.

Jako výhody nového způsobu požahování uvádím krátce: úsporu času, případně úsporu smoly, šetření sudů, stejnoměrnější vrstvu smoly a menší nebezpečí explose. Dlužno však znáti u každého přístroje, kterých je již celá řada, jeho dobré i špatné stránky a dle toho voliti druh smoly, neboť nejsou všechny druhy smol pro každý přístroj vhodné. Přirozená smola nehodí se již pro svou drahotu, nehledě ani k tomu, že jest silně aromatická. Možno používati smol, které mají nejvýše jen nepatrné aroma a které při zahřátí nedávají nepříjemně páchnoucích produktů.

Vhodnější pro strojní požahování jest smola ze směsi kolofonia a pryskyřičného oleje. Směsi kolofonia s mastnými tuky neb oleji jsou pro vstřikovací přístroje nevhodné, jelikož se při vyšším zahřetí rozkládají a mohou býti příčinou odporné chuti piva. Též směsi kolofonia s parafinem neb ceresinem nalézají zde jen částečné použití. Nejdůležitější a nejvhodnější pro strojní požahování jest smola, připravená z přehřátého kolofonia, neboť jest již zbavena těkavých a aromatických látek, takže nepotřebuje žádného předhřívání jako smoly ostatních skupin.

Uváděli postup rozborů smol vedlo by příliš daleko. Naznačím jen, co jest nám při provádění těchto rozborů vodítkem a jaké požadavky všeobecné klademe na tuto pomocnou surovinu pivovarskou.

Dobrá smola pivovarská má býti pokud možno prosta jakékoliv vůně, má míti chuť jen slabě aromatickou, nikoli škrablavou, přiboudlou. Smola nemá býti ani příliš měkkou, ani příliš tvrdou. Tvrdá smola v sudech špatně drží, příliš měkkou smolu nutno před požahováním delší dobu předehřívati as při 200—210° C., což však je spojeno se ztrátou času i s větší spotřebou smoly.

Smola má býti pokud možno prosta vody a obsahuje-li tuto ve větším množství, nutno ji zase delším předehříváním odstranili, chceme-li se vyvarovali různým nepříjemnostem a větším ještě ztrátám nežli vyžaduje takováto úprava. Zahřetím má se státi smola vazkou, nechali se táhnouti v tenké nitě a téci ve slabé vrstvě, neboť se jí při požahování pak méně spotřebuje. Pivu, až na výjimky, kde se smolná příchuť žádá, nemá udělovali žádné nepříjemné příchuti. Tato vlastnost laboratorně se zkouší, aby byl jednotný a skutečnosti odpovídající základ pro toto posuzování, 4% ním lihem. Čím více smoly se v tomto líhu rozpouští, tím pravdě podobněji lze očekávali, že dá větší příchuť pivu. Při tomto určování jest však třeba jisté opatrnosti a jest nutno bráti ohled na bod tání. Má-li smola příliš nízký bod tání, tu když jí rozmělníme, slévá se v jeden celek, čímž utvoří se menší povrch, na který může pak lihový roztok působili a následkem toho se méně smola rozpouští a uděluje lihovému roztoku i slabší příchuť, než by dle svého složení měla udělili, kdyby se neslívala, jako smoly s vyšším bodem tání, které zůstávají v původním rozmělněném stavu. Pro posouzení smoly jest rovněž význačným stanovení nerozpustných látek v 96% ním alkoholu a zejména nerozpustných látek minerálních. Větší množství minerálních látek poukazuje vždy buď na špatný druh, anebo na zúmyslné přidávání těchto látek, ať už mají účel okrašlovací anebo aby se smoly staly těžšími. Nerozpustné látky organické, odhlížeje, že by to byla smola z přehřáté kalafuny anebo smola parafinová, mají ten význam, že poukazují na čistotu k výrobě použitých součástek a na čistotu celé výroby.

Význačným jest též posuzování smoly při zahřátí na 300° C, t. j. jakou mají vůni při této teplotě vyvinuté dýmy. Pro posouzení smoly, z jakých součástek se skládá, jest směrodatným postupovali dle návodu Brandova.

Celkem při posuzování smoly dle rozboru jest třeba velké opatrnosti a lze jen poukázali, zdali a do jaké míry jest zkoušená smola pro účele pivovarské vhodnou, při čemž vždy nutno míti na paměti, že rozhodujícím jest též způsob požahování. Uvážíme-li, jak nepatrné výlohy činí celkem smola a jaký má význam, nutno vždy doporučili jen druhy nejlepší. Smoly špatné jakosti a smoly uměle přibarvované, jakož i domáci různé přípravky budtež vůbec z používání vyloučeny.

O měsíčním večírku pivovarském dne 4. dubna 1908 přednesl Václav Bareš, adjunkt výzkumného ústavu pro pivovarství v Čechách

Poznámky pod čarou [ + ]

1.	↑	Kalafuna je destilační zbytek z pryskyřice borovic nebo získávaný při výrobě buničiny. Název je odvozen od starořeckého ionského města Kolofónu, které proslulo spolu s Chiem především vývozem pryskyřice.
2.	↑	Styraxová pryskyřice je sušená míza z poškozených stromů turače, zbavených kůry. V současné době se vyrábí z různých druhů sturače v různých lokalitách Sumatra, Jáva a Thajsko.
3.	↑	Masticha nebo Mastix je pryskyřice, která se získává z keře řečíku lentišku (Pistacia lentiscus) výhradně na řeckém ostrově Chios.
4.	↑	ozokerit – přirozená směs minerálních parafínických a cykloparafínických vosků
5.	↑	vosk vytvořený z ozokeritu čištěním

Neštěstí při požahování sudů v akciovém pivovaře v Plzni

28 srpna, 201727 srpna, 2017 autor: Braxator

Neštěstí, jakáž přihodila se loňského roku při požahování zejména v akciovém pivovaře v Plzni a ve Freiberku v Sasku, způsobila, že v poslední době otázka požahování sudů opět oživla a tím k důležitému předmětu tomuto obrácena pozornost kruhů odborných. Že pronesené v záležitosti této náhledy jednotlivců, čerpané z praktického života, v mnohém se různí, ano dokonce sobě i odporují, lze snadno pochopiti a dá se omluviti zejména nedostatečnou znalostí nauky o plynech.

Vážený přítel náš, pan Hanuš Jirsík, sládek v Eggenbergu, píše nám o věci té následovně.
Především dovoluji si tvrditi, že jen trestuhodné zanedbávání nejen nutné, nýbrž každé opatrnosti může způsobiti neštěstí při požahování sudů a bývá to v nejvíce případech tak zvaný „usuelní” způsob práce, t. j. že necháme bednáře požahovati bez dohlídky, prováděti práci, která nejrozmanitějších úrazů jest podmínkou.
Dělníci tito ne snad z nevědomosti, nýbrž v bezmezné lehkomyslnosti zkázu sami přivodíce, vydávají nejen vlastní život největšímu nebezpečí, nýbrž vrhají také na pivovar velikou zodpovědnost. A takovým zlořádům nemělo by se zabrániti ?

Přední dělník, kterýž má nad vykonáváním práce s železnou vytrvalostí a bez ohlednou přísností bdíti, jest vždy vinníkem předpokládaje, že vzdor domnělé spolehlivosti k opatrnosti dá se nabádati. Nevím se pamatovati, abych byl někdy slyšel, že při roztavování staré smůly v sudech, tedy při práci nejdůležitější, ať si tato dála se již přímým ohněm anebo pomocí stroje, přihodilo se neštěstí, že někdo přišel k úrazu,
a stal-li se přece kdy pád takový, pak za jisté byla příčinou toho neznalost práce.
Pouze ničemným, přenáhleným vypalováním špuntovnic a čepů žhavými žehadly může způsobeno byli neštěstí a to zajisté dle mého náhledu dostačí, aby k dozoru vybírány byly síly zkušené, spolehlivé.
Stane-li se nějaký úraz v malém závodě, kde nuceni jsme pracovati se slabými aneb docela nevyškolenými silami, pak spíše lze neopatrnost prominouti; avšak ve velkých závodech, kde jsou zkušení a dobře placení přední dělníci a síly pracovní rozděleny, nemělo by se takové neštěstí s tak krutými následky, jako jsme se v poslední době dočetli, nikdy přihoditi. A čím bylo neštěstí zaviněno ?
Tím, že krátce po roztavení staré smůly v sudě ležáckém hleděno vypáliti otvor špuntovnice, neboť k úplnému provedení tohoto obmýšleného výkonu nemůže ani dojiti, jelikož přiblížení se rozžhaveného žehadla k otvoru špuntovnice má již také v zápětí zapálení nashromážděných v sudě plynů a horkých par smolných a v nejvíce případech bývá také příčinou explose.

Takovým nehodám lze zajisté snadno zabrániti, třeba jednoduše vypalování špuntovnic a čepovnic čerstvě požahnutých sudů ponechali na druhý den!
Takové nehody přispívají velice k udržení beztoho silně již zakořenělé nedůvěry k strojům požahovacím, a přece jest požahování sudů ležáckých pomocí dobrého stroje způsobem jedině racionelným a ne nebezpečným.
Pracuji již po 3 roky požahovačkou, jejíž konstrukce nemohla býti jednodušší, a jsem s výsledky úplně spokojen, neboť spotřebujeme při rozsahu našeho obchodu pouze 300 až 400 kilo smůly oproti 10.000 až 15.000 kilo v době dřívější.

Ke konci budiž mi dovoleno, popsati blíže explosi ve smyslu případu předem uvedeného. Zapálením způsobená explose jest náhlé shoření plynů a smolných par, jež se silnou rozpínavostí splodin spalování jest spojeno.
Hořlavé plyny samy o sobě nejsou rovněž tak s to, způsobiti explosi, jako atmosférický vzduch, má-li povstati explose, jest potřebí přítomnosti obou. Směs obou a zapálení její způsobuje za příznivých poměrů náhlé spalování, jež rozšíří se bleskorychle na celý prostor sudový, tak že vyvine se veliké množství tepla, čímž povstává silný tlak plynovitých splodin spalování na uzavírající je stěny.
Dle toho, v jakém poměru jest smíchán vzduch s hořlavými plyny, může povstati buď jen praskot aneb explose; první z nich jest to, co dráždí nerozum k svévolnosti a bývá příčinou neštěstí, a poněvadž právě svévolnost sama o sobě jest tou příčinou, nutno ji překaziti a k tomu nejvhodnějším a nejjednodušším prostředkem jest co nejpřísnější a vůbec bezohledný dozor nad chasou.

K témuž předmětu dochází nás následující dopis, jehož obsah ponecháváme zodpovědnosti pana pisatele:
V posledním čísle „Pivovarských listů“ nalézá se článek o „explosi při požahování sudů“ ve kterém obsaženy jsou mnohé nové zásady a náhledy zasluhující důkladnějšího uvážení.
Tak praví pan pisatel, že prý se mísí vzduch se smolnými parami a plyny a ku vzplanutí této smíšeniny jest prý potřebí 500—700° tepla.
To zajisté chce onen pán dát dříve dotyčný sud do žáru, aby plyny na takový
stupeň ohřál a pak teprve je rozpáleným železem chce zapálit!
Vůbec odstavec jednající o „míchání“ plynů s atmosférickým vzduchem nejde nám dobře do hlavy, neboť máme za to, že při 500—700° tepla by se asi dužiny sudů rychlé poroučely !
Theorie o procentovém míchání vzduchu s plyny zdá se nám příliš učenou a při tom velmi nepraktickou, poněvadž dovolené percentuální přivádění vzduchu ve skutečnosti provésti se nedá a také zapotřebí není, ze skutečnosti víme jenom tolik, že dostatečný a mocný proud atmosférického vzduchu ještě žádnou explosi hořlavých plynů v sudech nezpůsobil!
Pojednání o účincích strojů koksových neobsahuje rovněž správné vývody, tak na př. se uhlovodíky a kysličník uhelnatý přivádějí proudem vzduchu do sudu jen tenkráte, když koks v kamnech ještě zúplna rozpálen není, jakmile ale celá vrstva koksová jest rozžhavena, nemohou žádné hořlavé plyny v takovém množství proud vzduchu nasytiti, aby se v sudu vzníti a explodovali mohly.
Konstrukce strojů požahovacích, které nám jsou známy, jsou vesměs tak zařízeny, že dmychadlo stroje za 1 minutu 30—80 hl vzduchu kamny prožene. Při tomto mocném proudu vzduchovémnení explose možná.

Že sestrojil Albert Grossmann požahovací přístroj, jest pravda, ale ne tak, jak jej pan pisatel popisuje.
Grossmann má požahovačku koksovku, a ne rourovou. Vůbec činí celý ten článek na nás dojem, jakoby pan pisatel všechny osvědčené a
uznané druhy jiné zatracoval a jen systém Kostanjovcův, který jest tentýž jako všechny dosavadní, odporoučel.
Náš náhled z prakse jest ten, že při požahování strojem nikdy žádný výbuch nastati nemůže, přivádí-li se do sudu mocný proud čistého vzduchu ať již způsobem přirozeným neb umělým, což jedno jest. V jednom odstavci souhlasíme však s p. pisatelem, totiž v tom, že požahování ležáckýeh sudů dvířkami beze stroje velmi jest nebezpečné a mělo by se se strany pánů sládků docela zakázati!

Přesné zachovávání předpisů chrání pracovní síly v závodě našem před jakoukoli nehodou.
H. . .
Kvas, ročník XIX, číslo 2, 1891

Pravidla při požahování budou v příštím příspěvku a najdete je v rubrice “Bednářství”

Související obrázky:

Návštěva dílny bednářské

26 srpna, 201717 srpna, 2017 autor: Braxator

Nejstarší národové, pokud na Východě přebývali, k uschování tekutin užívali zprvu nádob z vydutých, usušených skořepin větších plodů rostlinných aneb z rohů zvířecích; těchto však užívalo se jako nádob k pití. Později rozšířilo se užívání nádob hliněných; z hlíny páleny byly velké bečky, sudy i kádě.

Velké pálené hliněné nádoby, dolia zvané, hotovili hlavně staří Římané; nádob těchto užíváno k uchovávání vína a oleje. Jiná větší nádoba byla lacus, jiná opět labrum; tato podobala se vaně. O dřevěných nádobách z oněch dob není určité zprávy. Starý řecký spisovatel Strabo ve svém spise sice uvádí, že v severní Itálii (Lombardii) nalezl dřevěné nádoby veliké jako dům (!) chvále při té příležitosti hojnost vína v zemi oné, nelze však stanovití, zda to byly nádoby z kusů dřeva sestavené a obručí spjaté, neb byly-li ze dřeva vydlabány.

Sudy tehdy hotovené byly až 6 centimetrů silné. Ve sbírkách kardinála Albaniho v Římě byl takový sud na 18 hektolitrů. Tyto hliněné nádoby, jestliže dostaly pukliny, spravovali tehdy olovem. V zříceninách města Antia byl nalezen takto spravovaný sud. Římský básník Juvenal ve svých Satyrách vypravuje, že sud Diogenův byl takto spravován. R. 1762 nalezen byl podobný sud v Sezzách, na kterém bylo 15 liber olova, jímž trhliny byly spravovány. Jet tedy bednářství původu mnohem mladšího než hrnčířství. ¹⁾

Dříve činěn byl rozdíl mezi bednářem a bečvářem, jenž dělal bečvy, to jest sudy z dubového dřeva. Nyní oba obory spojeny jsou v jedno řemeslo, ač někteří bednáři téměř jen výrobou tak zvaného „tvrdého nádobí” se zabývají.

První dějepisná zmínka o bečvářích děje se v VIII. století. Karel Veliký nařizuje správcům císařských dvorů, aby víno jen do dobrých nádob ukládali a to do nádob železem vázaných, zapovídaje hotovení puten z koží.

První písemná zpráva o bednářství v Čechách pochází z r. 1086, v níž děje se zmínka o Letonjovi, bečváři na Libušině. Během času, zvláště za rozkvětu vinařství a pivovarství množil se počet bednářů. Důkazem velkého rozkvětu bednářství jsou obrovské sudy, jež zhotoveny byly na panstvích bohatých klášterů i panstvích světských vrchností, hlavně ve krajinách vinorodých. Některé z těchto nádob vynikají nejrůznějšími zvláštnostmi. Mnohé z nich mají na svých dnech různé vtipné popěvky a verše. V minulosti se také bednářské firmy předháněly kdo vyrobí největší sud na světe.

Nyní za mnou do dílny bednářovy! Ukážeme si ruční výrobu dřevěných sudů

Než dovnitř vstoupíme, zastavíme se ještě na dvoře, kde uloženo je kolem hojnost materiálu, z něhož bednář výrobky své zhotovuje. Spatřujeme tu dříví všelikého druhu. Nejvíce tu dřeva smrkového, z něhož hlavně kuchyňské nádobí, (štoudve vyjímaje) se vyrábí. Vidíme tu i dříví modřínové a borové na hotovení kádí, jakož i zásoby dubového dřeva na sudy, štoudve a pod. Je tu i dříví švestkové, javorové a dřevo černého dubu, kterýchžto dřev se užívá ku výzdobě kuchyňského nádobí. Spatřujeme zde též státi husté silných vrbových holí, kůry již zbavených, jež dle síly na více méně dílů se rozštěpují a z nichž pak obruče se vyřezávají.

Však nejen dříví lze tu zříti, tamo ve skladišti a v podstřeší jeví se oku našemu již hotové výrobky bednářské. Jsou tu dížky, konve, vany, škopky, štoudve, soudky, sudy, ba i velkou káď pro lihovar si můžeme tu prohlédnouti.

Vstupujeme do dílny.

Všimněmež sobě nejprve dělníků, jižto zpracováním deštěk (duh, dužin, duhovin) se zaměstnávají. Duhoviny, to jest části, z nichž nádoby se stavějí, buď se řezají, neb štípají. Řezaných užívá se ku hotovení soudků, v nichž se zasílá suché zboží, na př. jablka. V ostatních případech užívá se dešték štípaných. Z většího kusu dřeva zdravého, větví zbaveného, bednář štípá části, jakých potřebuje. Štípané dříví před řezaným má výhodu, že je tužší a pružnější, tudíž také trvanlivější, protože, štípáme-li dřevo, zůstávají vlákna jeho v celosti, kdežto při řezání dřeva pilou vlákna jeho se přeřezávají. Štípané dřevo i tu má výhodu, že se hned tak snadno nebortí.

Naštípané deštky se zpracovávají na „vlku“ (dědku, kozlu, pořeznici, osní stolici). Povšimněme si zevrubněji tohoto důležitého nástroje.

obrázek pořeznice — Pořeznice neboli dědek

Nástroj tento, jehož bednář k mnohým pracím užívá, skládá se z lavice v sedadle poněkud vykrojené, jež na 4 nohách spočívá, dále z kusu zahnutého dřeva b, jež připevněno je k lavici čepem o a jež spočívá pevné na podpoře d, a konečné z páky e—f. Nohy upevněny jsou ve svlaku g, podpora i čep jsou na spodu lavice zaklínovány. V zahnutém dřevě b, sedlo zvaném, jakož i v lavici jest otvor h, k vydlabán, z nichž poslední delší jest. V tomto otvoru pohybuje se páka se svým dříkem, zatím co hlava páky e, v před i v zad se pohybující, působí na dřevo, na přední části sedla položené, když noha dělníka o šlapadlo f se opře. Hlava páky i s dříkem jest z jednoho kusu, šlapadlo je k dříku klínem připevněno. Celá páka pohybuje se kolem silného hřebu, jenž zastrkává se do děr v sedle a v dříku vyvrtaných, jichž bývá počtem 3. Zařízení toto umožňuje, že možno hlavou páky kusy dřeva různé tlouštky sevříti. Dělník sedí okročmo na lavici proti deštce, již zpracovává a z níž, když osník k sobě táhne, třísky řeže.

Na zdi v zavěšeném pořízníku pozorovati lze celou skupinu takových osníků. Jsou tu osníky (pořízy, křiváky, skoblice) více méně široké, jež mají ostří rovné, vedle toho vidíme tu též podobné nástroje obloukovitého tvaru.

Při spravování velkých sudů užívá se hoblíků. Bednář užívá podobných hoblíků jako truhlář, ale

Deštky, pořízem na povrchu zarovnané a po stranách poněkud do oblouku na hrubo sříznuté, spodem vyřezávají se křivákem.

ježto tyto po většině slouží k hoblování zakřivených ploch, bývají bednářské hoblíky kratší. Hoblíky užívané ku hlazení vnitřních ploch dešték, jsou na spodině vypuklé, rovněž tak i želízka v nich.

Pomocník, ukázav nám různé druhy hoblíků, upozorňuje nás, čeho zvláště třeba dbáti při zpracování duhovin. Deštky musí totiž spodem tak býti vyřezány, aby na obou stranách v tak zvaných hlavách byly silnější než uprostřed, čímž stávají se deštky mnohem ohebnější. Tvar deštky ukazuje obrázek. V tak zvaných krkách a—b jsou deštky o něco slabší než uprostřed, čím blíže u konce, to jest „k hlavám,” tím více dužině na síle přibývá. Tím že dužiny v prostřed jsou širší než „v hlavách”, vzniká, jak se snadno domyslíte, břichatý tvar sudu, když se dužiny silným obručem dohromady těsně srazí.

Dle toho, jaký duhovina má tvar, řídí se i tvar sudu.

Jaký tvar měl by sud, jenž by se skládal z duhovin po celé délce stejné širokých? Ovšem, měl by tvar válcovitý. Hotovení takých sudů byla by práce snažší, nuže, proč se nezhotovují sudy tohoto tvaru? Zeptejme se pana mistra.

Slyšme jeho odpovědi. Válcovité sudy jen málokdy se vyrábějí, ač, jak bylo dotčeno, výroba jejich je snažší a to z toho důvodu, že při nich nelze docíliti, aby obruče náležitě se sevřely, nelze dosíci tak těsného spojení duhovin, aby spárami vody nepropouštěly, toho dosáhnouti lze jen tím, kdy cesta, po níž obruč se žene, je nakloněnou plochou a tím obruč znenáhla se sesilujícím účinkem může působiti.

Nyní vizme, jak duhoviny se upravují na hranách. K této úpravě slouží hoblík 1—3 m dlouhý, zvaný „spárovník deštkový,” též „spárnice“ či „macek”. Hoblíkem tím nejezdí se po dřevě jako hoblíkem truhlářským, „macek” naopak leží uložen na nohách pod úhlem 15—20° k vodorovné podlaze, leží plazem (spodní částí hoblíku) vzhůru.

Pomocník béře duhovinu, staví ji na hranu a pak ji po hladké ploše macka ku předu s hora dolů posouvá a tlačí proti želízku. Želízko macka při tom ubírá dužině třísky. Při tom měří občasně tvárníkem čili kruhoměrem (špatně „modlou”) šířku deštky a úhly na jejích zevnějších stranách.

Hrany duhoviny shoblovávají se dle potřeby více méně šikmo. Duhoviny na sudy musí býti tak hoblovány, aby hrana po délce tvořila mírný oblouk. Je k tomu třeba zručnosti a vycvičeného oka, vyhoblovati na přímých duhovinách postranní plochy tak obloukovitě, aby tyto po sestavení a ohnutí dužin v sudu tvořily rovinu a aby dužiny netvořily skuliny („fouky”)

Takto zpracované dužiny dávají se do obruče „stavník” zvaného, což se děje tím způsobem, že se první deštka na samém kraji k obruči svěrákem připevní, aby se tato nehýbala. Stavník zůstane ve vodorovné poloze a dělník pak ostatní duhoviny do kola jednu vedle druhé přistavuje, až je stavník plný, poslední dužina se mocí mezi vedlejší duhoviny vráží.

Když dělník dal již všechny duhoviny dohromady, sráží se obruč níže, načež nasazuje shora obruč druhý, „šíjový” (pláňkový) a třetí, „pasový”, a obruče železným tužidlem (tryblíkem) anebo sedlíkem dolů sráží. Na dřevěné obruče tluče se pomocí dřevěného tužidla kyjankou (pobíječkou) neb také jen obyčejným kladivem. Když práce ta je hotova, dá se sud z dílny na dvůr a rozdělá se v něm oheň z třísek a hoblovaček, aby se uvnitř prohříval, kdežto s vnější strany sud vodou se namáčí. Když deštky začínají se prohřívati, vloží se na sud šroub s provazem, kterýž objímá u roztažené strany celý sud, pak začne se zvolna táhnouti, to jest, točí se rukovětí šroubu, čímž provaz se na sudě stahuje a tím zároveň i sud. Když tímto způsobem sud docela je stažen a když mezi dotahováním sud se obrátil, dávají se naň opět obruče.

Sud takto pobitý třeba ještě bedniti, totiž dny jej opatřiti, což se děje takto:

Sud se přivalí. „Hlavy”, konce duhovin zařezávají se do rovnosti, načež hoblíkem se uhlazují a čistí. Též uvnitř sud po krajích se vyhoblovává a uhlazuje tak zvaným karbovníkem, což platí při sudech velkých, sudy menší křivákem se karbují, načež zejkovcem vyrývá se v dužinách prohlubenina (zejk), do níž dno se zapouští.
U malých soudečků a kuchyňského nádobí užívá se vtěráku. Vtěrák je nástroj to se železnou, obyčejně 3—4 zubou pilkou, jímž „zejk“ se vyrývá.

Dna sestávají ze dvou, tří i více kusů; jen v některých případech a to u nádob zcela malých bývají také dna z jednoho kusu. Dna, nežli se vsadí, po krajích na pokos se sřezávají (na spodní straně více než na straně vnější) až je okraj tak tenký, jak toho zejk sudu vyžaduje. Když jsou obě dna hotova, srazí se na zadní straně sudu obruče a dno do zadní hlavy určené se vsadí (zabední), načež obruče se utáhnou. Potom srazí se obruče na přední straně, přední dno vloží se ze vnitř na jedné straně do zejku a pomocí tak zvaného venháku dno do zejku se vtáhne, což při velikých sudech je práce dosti obtížná. Když je sud na přední straně zabedněn, opět se obruče utáhnou.

Stahování i bednění sudů jsme již poznali, povšimněmež si ještě další práce. Obruče, které jsou až dosud na sudě, jsou obruče toliko pomocné, jimž bednáři říkají schodníky, ty se srazí a na místě nich okovají se sudy železnými obruči. Ještě jednou pak se obruče srazí, sud se ohobluje, načež teprve obruče na sud na jisto se vrážejí.

Na kuchyňské nádobí dávají se obyčejně železné obruče, avšak dosti často dávají se obruče dřevěné, totiž vrbové, oloupané. Mimo tyto užívá se též obručů mosazných i měděných.

Do zhotoveného sudu vyvrtá se ještě díra „špuntovnice”. Duhovina, v níž díra se vrtá, bývá silnější než ostatní duhoviny. U sudů velkých vyřezávají se na předních dnech proti špuntovnici obdélníkové, nahoře zaokrouhlené otvory, jež se dvířkami, podle otvoru vyříznutými zavírají. Účel těchto dvířek jest, aby se mohl sud uvnitř rukou vyčistiti. Do velkých sudů těmito dvířky dělník vlézá, když sud má uvnitř čistiti. Tož, myslíte si, sud je již potom hotov? Ne vždy, zbývá ještě někdy práce požahovací, o níž dostává se nám od pana mistra náležitého poučení.

Sudy, jichž se užívá k uschování piva, požahují se uvnitř smolou. Požahování to má za účel, aby pivo nepřijalo příchuti od dřeva, aby sudy v čistotě se udržely, aby pivo a kvasnice nemohly do dřeva vniknouti. Příchuť smoly, jíž pivo nabývá, pijákům lahodí.

Toto požahování děje se takto:

Do vyčištěného sudu, jehož přední dno je vybedněno, dá se přiměřené množství rozpuštěné vařící smoly. Při prvním požahování počítá se na 1 hl as 2 litry smoly. Smůla pomocí rozžhaveného hřebla se zapálí a nechá se tak dlouho hořeti, až sud na povrchu se prohřívá, načež připraveným dnem sud se rychle přiklopí a dno tak dlouho přiklopené se ponechá, až oheň v sudě zcela se udusí.

Když plameny uhasnou, srazí se rychle obruče, dno se zabední, obruče se stáhnou, načež se sud všemi směry válí, až smůla ochladne. Při válení sudu třeba častěji čep vyraziti a opět zandati. Teprv, když smola úplné utuhla, může se otvor sudu nechati otevřen.

K posledu zmiňuje se pan mistr ještě o velkovýrobě zboží bednářského. V Anglii, jakož i ve Francii zhotovují sudy stroji a to rychlým a laciným způsobem, avšak ne s takovou přesností, jaké víno a jiné tekutiny vyžadují. Kmeny rozřezávají se na prkna okružními pilami, tato opět rozřezávají se v části žádaného tvaru, dna se spojují z prken na kotouči, jenž se stále otáčí. Zvláštní dláto a kosmo stojící hoblík kraje dna upravují.

V továrnách v Porte Dundas ve Skotsku 12—16 dělníků zhotovuje denně 600 sudů rozličných rozměrů. Nejvelkolepějším způsobem vyvinula se velkovýroba zboží bednářského v Americe, jmenovité v Pensylvánii, kde petrolej se těží. Do roku 1872 bylo v Pensylvánii 150 továren, jež vyráběly sudy na petrolej. V těchto továrnách všecku práci konají stroje. Stroj štípá duhoviny, zpracovává, jiný hotoví dna, opět jiný dává sudy dohromady, slovem, stroje zastávají všecku práci, jež dříve rukou se vykonávala.

Dotčenými stroji, jež obsluhuje 8 mužů, vyrábí se ve 24 hodinách 300 sudů, obsahujících 400 galonů, to jest 180 kg petroleje. Sudy na cukr hotoví se z jedlového dříví, těchto vyrobí 5—6 dělníků strojem 200 ve 24 hodinách. Stroje takové vyráběly se hlavně v New Yorku. Americké tyto stroje dužiny z napařeného dřeva jako krajíčky odkrajují a za hodinu dávají 3600 hladkých dužin, jež se na sudy moučné, solné a p. dobře hodí.

Povšimnutí zasluhuje i zvláštní způsob, jímž sudy v Richmondu vyrábějí. Robí tam sudy, jichž plášť nesestavuje z jednotlivých duhovin, nýbrž

upravuje se z jediné připravené desky. Na odříznuté desce, jejíž délka rovná se délce duhovin, udělají se na obou podélných stranách proti sobě zářezy a takto dávají se jako obyčejné deštky ku stroji, jenž dvěma obruči mocně je sepne. Plášť takového sudu je hustší a pevnější, než kdyby byl z jednotlivých dužin složen. V novější době dějí se i pokusy, hotoviti sudy z papírové hmoty. Válcové pláště vyrábějí se z lepenkové tabule neb z několika takových tabulí, jež se na sebe přilepí. Dna hotoví se z tuhé silné lepenky nebo ze dřeva; k ochraně okrajů slouží obruče. Taktéž děly se pokusy, hotoviti sudy ze železného plechu, do něhož mírné vypuklá dna byla zanýtována. Jakožto náhrady za dřevěné sudy užívá se ve velkých sklepích i nádob cementových.

Z knihy Návštěvou v dílnách, napsal F. Hyšman a Antonín Mojžíš, v Praze 1901
Nákladem Alojse Hynka, knihkupce

Galerie bednářské nářadí