Není horšího svízele při výstavu piva, jako neuspokojujících až dosud špuntů k hražení. Každou chvíli přijde hostinský, že mu ten či onen soudek fouká, tu zátka máčí a podobně. Přesvědčil jsem se, že skutečně některá stížnost taková byla oprávněna a okolnost ta přiměla mne ku přesnějšímu dohledu při výstavu a ku větší opatrnosti při kupování „špuntů“. Ač mi z „Kvasu” některé pokyny úpravy špuntů byly známy, nepoužil jsem jich, jsa stále se svými odběrateli v nejlepší shodě. Však loni, kdy stížnosti výše zmíněné častěji mne docházely, použil jsem zmíněné rady, hledaje nápravy a odpomoci.
Že špatnou zátkou dřevěnou pivo velice utrpí, jest vůbec známo. Řezávali jsme je jindy ze smrkových tyčí, pořízy a pilkami a obalovali „fleky” a bývalo dobře. Ale výhodné tlakostroje ukázaly nám nedostatek a vady i zátek různých „patentů“. Připomenu pouze natírání spodních ploch špuntů mannheimským lakem, dávání cínových („staniolových”) obalů, zejména pro piva vývozná, zadělávání železných špuntovnic, vyvařování špuntů ve smole, upotřebení špuntů ze dřeva na příč řezaného, na příč točeného ano i lisovaného. Špunty ze dřeva příčného vyhovují sice „zatěsnění” špuntovnice úplně, co tomu ale říká špuntovní dužina?
Při dobrých vlastnostech prstenců železných seznal jsem až do prvního požahování soudků úplnou spolehlivost zátek. Po požahnutí zátky
vyhovovaly, ale i po přitáhnutí prstenců častěji „foukalo” kolem nich. Zanechal jsem jich, a vyvařoval špunty dle starého zvyku v bednářské
smole. Zátky byly nepromokavé, ale držely v špuntovnicích tak, že bednář s velikou opatrností při vyndávání jich ze soudků přivezených mnoho špuntovnic poškodil, které jinými musily býti nahraženy.
Uznávaje však výhody „smolení” našich špuntů hleděl jsem nehody trháním špuntovnic obmeziti, možno-li odstraniti, což se mi k mé spokojenosti úplně zdařilo.
Vyvařoval jsem totiž dříve zátky v bednářské smole samotné a seznal, že celé množství špuntů popraská, ztvrdne (zkostnatí) a že zejména zátky ze dřeva řidšího nebyly pak takřka k upotřebení, ano byly horší než dříve. Prohlédnutím zátek těchto přišel jsem na způsob přípravy,
který nyní po delší dobu jak mé odběratele tak i mne uspokojuje. Vyvařuji zátky opět ve smole, jíž přidám však skoro polovinu oleje lněného, po případě vepřového sádla. Olej pryskyřicový nedělal mi dobrotu. Zátky v této řidší směsi vyvařené udrží svou dřevnou pružnost, netrhají špuntovnice, nepropouštějí kyselinu uhličitou aniž pivo a jsou při svých dobrých vlastnostech i laciné.
Rudolf Spurný, Kvas, ročník XIX, číslo 2, 1891
