Učebnice pro hostinské pomocníky

Učebnice pro hostinské pomocníky
dle knihy “Servierkunde” napsané Adolfem Fr. Hessem, c.k. ředitelem odborného školství, za pomoci odborných učitelů Karla Scheichelbaura a Antonína Sirového ve Vídni roku 1899,
upravil
Josef Valnoha
restauratér
Věnováno
Zasloužilému spolubudovateli organisace hostinské a jejímu znamenitému rádci a příznivci stavu hostinskému, panu
Fr. Cyr. Vlkovi
radovi magistrátu král. hlav. města Prahy

Výčepní místnost a výčepní stolice

10 září, 2017 autor: Braxator

Místnost určená k čepování piva má býti vždy prostranná, vzdušná a světlá. To jsou vlastnosti, jež dobrá prosperita živnosti od této místnosti nezbytně vyžaduje. Tam, kde tomu není, nepřináší výčep hostinskému toho užitku, jaký možno právě z této místnosti vytěžiti. Mluvíme ovšem o výčepu moderním vzorném.

Odchylky jsou ovšem všude a není možno, abychom se s nimi i zde nesetkali, jsou to však zbytky starých, zašlých dobrých časů a byly-li možnými tehdy, doba nová, moderní, jich rozhodně nesnese. Musí býti totiž přihlíženo ku zvláštnostem českého veřejného života. Kdežto ve výčepu sesedne se kolem jediného stolu pohodlně tucet hostů, bylo by tomu v restauračních jídelnách bezmála naopak. Bývalá česká družnost a otevřenost duše k sousedovi byla absolutistickou érou potlačena a umlčena, udržela se v malém měřítku ještě mezi lidem drobným či mezi hostmi ,,výčepovými” , kdežto mezi hosty z jídelen a salonů vymizela takřka úplně. Důsledek toho jest, že kolik hostí, tolik stolů…! Poněvadž pak jest dokázáno, že výčep kryje mnohému hostinskému režií celé živnosti, bylo by aktem uznání k hostům, kdyby hostinský místnost výčepní náležitě upravil a pobyt v ní zpříjemnil.

Místnost výčepní nalézati se má vždycky přímo nad pivním sklepem, aby pivní roury, vedení, bylo pokud možno nejkratší, může se však nalézati i nad lednicí, či jiným sousedním sklepem. Výčepní stolice však musela by býti postavena u zdi, jejíž spodní základy hraničí přímo s pivním sklepem. Zdí touto vedlo by i pivní „vedení”. Pořizování příliš dlouhého vedení dlužno se pokud možno vyvarovati, ježto jím jakost piva trpí. Ostatně i manipulace s vedením krátkým jest daleko snadnější nežli s vedením dlouhým.

Výčepní stolice jsou různých druhů, použití toho či onoho druhu závislé jest jednak od velikosti výčepu, hlavně však od finanční schopnosti hostinského. V prvopočátcích zavádění tlakostrojů zavádělo se nejvice úzkých, ku zdi resp. do výklenků přistavených stolic, u nichž zadni stěna byla asi o 1 m vyvýšena. Ve středu této stěny připevněny byly pivní i vzdušné kohouty. U některých těchto druhů přimontovány byly malé pumpy vzdušné, jimiž byl vzduch dle potřeby přímo do sudu vtlačován a jež nahražovaly nynějši vzdušné kotle. Zařízení tohoto mohlo však býti použito pouze na venkově při malém odbytu piva. Tento druh byl však nejenom nepraktickým, ale i zdravotně závadným. V hostincích větších, jakož i v pivovarských výčepech, kde se čepovalo větší množství piva, používalo

se ovšem stolic jiných. Byly to vysoké, velikým bednám podobné stolice, jejichž povrch pokryt byl buďto měděným, či cínovým tácem. Výčepní kohouty zasazeny byly v zadní straně, asi v té výši, aby sklepník i v sedě pivo čepovati mohl. Avšak ani tento druh stolice nebyl praktickým. Výčepníci unavili se při práci mnohem více nežli při čepováni ve stoje, obecenstvo pak trpce neslo, že na čepování nemohlo přímo přihližeti, aby se mu slivek nepřilévalo. Po pravdě budiž přiznáno, že zhotovitel či vynálezce této stolice při jeji konstruování asi šlechetnějšího úmyslu neměl.

Teprve nedostatky, vypozorované při praktickém používání jmenovaných dvou druhů stolic, přiměly výrobce tlakostrojů ke konstruováni stolice nové, potřebám hostinského, jakož i tužbám obecenstva více vyhovujicí. Jsou to dnes již všeobecně používané obdélné stolice, pokryté na povrchu budto mramorovou deskou či cínovým tácem, z něhož pak ve stejnoměrné vzdálenosti pivní stojany vyčnívají. Stojany zhotoveny jsou z různých kovových sloučenin (mosaz, bronz, měd, cín, nikl atd.) a jsou-li udržovány v náležité čistotě, působi lahodným dojmem. Uvnitř stolice uloženo jest ve zvláštni, vyplechované ledničce chladící pivní vedeni (několikrát kolem obtočené roury), jež se obkládá dle potřeby drobným ledem, (šnek.) Na vnitřní, dobře chráněnou stěnu stolice namontována mají býti úředně předepsaná kontrolní skla, ježto jsou zde mnohem více chráněna před poškozením nežli ve sklepě. Volné, ledničkou nezabrané prostory ve stolici používá se zpravidla ku chlazení sodovek či minerálních vod. Na zadní části stolice zvenči, v místech nad dvířkami, přimontován jest vzdušný rozvod, jímž se tlak vzduchu do jednotlivých sudů reguluje.
Tam, kde jest větší odbyt piva přes ulici, doporučuje se připevniti na výčepní stojan zvláštní odměrný skleněný válec ku měření piva. Při tomto skutečně praktickém zařizení spočívá výhoda v tom, že se pivo nemusí zbytečně přelévati, nýbrž že se vpouští z měřiče přímo do džbánu. Přístrojem tím zamezeno jest hlavně i neslušné foukání pěny, jakož i bryndáni piva a obecenstvo může samo kontrolovati, že mu bylo pivo řádně naměřeno.

Přímo vedle výčepní stolice, či na jiném příhodném místě, postavena má býti vanička s čistou vodou ku vyplachování sklenic. Vaničky ty bývaly z dubového dřeva, okrasně vyřezávané a obtažené mosaznými či měděnými obručemi. V novějši době však vaničky tyto ustoupily vaničkám z cínového plechu, jež jsou praktičtějšími. Avšak později zhotovovali výrobci vaničky prkenné, obdélníčky uvnitř dobře vyplechované. Nádrže takové připojeny byly ku jedné straně výčepní stolice, tvoříce s ní jakoby jeden celek. Avšak ani na této změně výrobci nepřestali. Nyní ovšem, pokud si to hostinský přeje vyrábějí kostru stolice větší a nádrž na vodu zasadí přímo do pultu. Výhoda jest při tom ta, že jest ve výčepě vše jaksi urovnanější a volné prostory uvnitř stolice pod nádrži použije se výhradně k uložení různých minerálnich vod. Avšak v moderním výčepě by ani tato nádrž plně nevyhovovala. Hlavně z důvodů hygienických. Zde doporučovalo by se postaviti na příhodném místě, přístupném i obecenstvu, jež přichází pro pivo „přes ulici”, větší nádrž, opatřenou samočinným přítokem i odtokem vody, jakož i řádným vystřikovačem. Voda v takové nádrži, v níž vyplachujeme sklenice od piva, má býti neustále čistou a studenou. Obého docílíme jedině stálou výměnou vody. Připomenouti dlužno, že takováto nádrž sloužiti má ku opláchnutí nádoby skutečně čisté, na níž snad se cestou pouze prach usadil, vymývati v takové vodni nádrži nádoby zřejmě nečisté bylo by nezpůsobné, zavržitelné, a nemělo by býti v žádném případě hostinským dovoleno. Nebot čistota půl zdraví a nic nemůže býti hostinskému větším doporučením, jako právě nejvzornější čistota….

Předchozí díl se série: Tlakostroje a čistění trubek

Napsal Jan Sláma, Učebnice pro hostinské pomocníky

Související obrázky:

Tlakostroje a čistění trubek

9 září, 2017 autor: Braxator

Pokrok a hospodářská činnost přinutily majitele živností hostinských v letech sedmdesátých¹⁾„v letech sedmdesátých” myšleno 1870-1879 k tomu, aby postupně upouštěli od starého způsobu čepování piva přímo „od čepu” (viz předchozí článek „Čepování piva jindy a nyní″) a pro čepováni piva, pořizovali ve svých živnostech tlakostroje. Používání tlakostrojů vžívalo se velmi rychle, neboť hostinští spatřovali v něm skutečné vysvobození od neustálého běhání do sklepa. Bohužel tak jako bylo praktického tohoto zařízení všude rychle používáno, tak bylo od některých „také-hostinských” zneužíváno. Pánové ti brzy zapomněli na základní princip živnosti hostinské, na čistotu! Nečistili trubky tak dlouho, až skrze ně pivo nemohlo ani téct. Jaká byla jakost takového piva, netřeba podotýkali. O tom zvěděly dozorčí úřady a počaly tlakostroje zakazovali. Tím trpěli i hostinští řádní, kteři měli tlakostroje v pořádku. Ti vyvolali hnutí, které používání tlakostrojů zachránilo, ale přivedlo na svět známé ministerské nařízení ze dne 1. března 1882, č. 29 ř. z., jimž z ohledů veřejného zdravotnictví používání pivních tlakostrojů bylo vázáno na přísné předpisy o jich používání.

Nařízením c. k. ministerstva obchodu a vnitra ze dne 13. října 1897 č. 237. ř. z. pozměněno bylo částečně nařízení prvější. Dle tohoto nařízení povinnen jest každý hostinský, který při své živnosti i pivních tlakostrojů uživá, oznámiti to živnostenskému úřadu. Úřad tento prohlédne přístroj a prozkoumá, zdali odpovídá daným předpisům, případně nařídí, za jakých podmínek stroje používati možno.

Abychom mohli čepovati pivo jinde nežli kde stojí pivní sud, k tomu potřebujeme nezbytně stlačený vzduch, či kyselinu uhličitou.
Vzduch můžeme stlačovati pomocí různých přístrojů, ručně, vodou, elektřinou či parnim strojem. Dle shora uvedeného ministerského nařízení musí býti tlakostroj postaven tak, aby k němu čistý vzduch stále mohl býti přiváděn. Tlakostroj, čili pumpa, sestává z velikého pohyblivého pístu, jenž uváděn jest do pohybu velkým, otáčecim kolem. Jde-li píst „vzhůru”, nasaje do prázdného ložiska vzduch, při pohybu „dolů” pak píst všechen nasátý vzduch vtlačí rourkou do vzdušného kotle. Přívod i odvod vzduchu opatřeny jsou zvláštním ventilkem, který samočinně vzduch dle potřeby uzavírá. Aby mohl býti načerpán zaručené čistý vzduch, jest nařízeno, aby vývěva se spojila se saci trubicí, která vede až k místu, kde přístroj saje vzduch čistý. Otvor trubice saci, která vede až ven, má aspoň dva metry nad podzemím přesahovati. Trubice bud opatřena nálevkovitou úpravou, kterou možno sejmouti a jest kryta deskou sítovou. Přistroj ten musi býti uvnitř opatřen vatou tak, aby do větrníku vcházel vzduch čistý, všeho prachu a výparů zbavený. Voda musí býti po každých 14 dnech za čistou vyměněna.
Pod pístem musí býti sběrač oleje, opatřený kohoutkem výpustným. Stačí tedy, je-li na vzdušném místě postavena pumpa, kdežto vzdušný kotel může býti jinde, případně ve sklepě. Píst pumpy může býti uváděn v pohyb ručně, či elektřinou (motorkem). Kde zavedena jest elektřina, doporučuje se zařízení ku čerpání vzduchu, neboť jest to čerpání nejpohodlnější a poměrně i nejlevnější. Čerpání vzduchu parním strojem vyhrazeno jest ovšem pouze pivovarům.

Čerpání vzduchu vodou jest poměrně jednoduché. Dva kotle stojí vedle sebe. Do jednoho vpusti se z vodovodu voda, jež všechen vzduch vytlačí odtud do kotle druhého. Když byl kotel naplněn vodou, uzavře se její přítok, a voda z kotle výpusti se ven, zpravidla ku splachování záchodů. To se opakuje tak dlouho, až docílili jsme žádoucí atmosféry stlačeného vzduchu. Pro tento způsob čerpání vzduchu jest však třeba, aby měl vodovod stále silný výtlak, ostatně zavedením káranské vody v Praze²⁾1.1.1914 asi tyto tlakostroje zajdou. Voda ta jest jednak příliš drahá a pak zanechává různé zkameněliny, jež by přistroj ten velmi často porouchaly.

Kyseliny uhličité smí se používati k čepování piva pouze tehdy svolí-li k tomu výslovně úřad živnostenský, což stane se pouze tehdy, je-li dána záruka, že výroba a čištěni kyseliny uhličitě děje se způsobem znaleckým.
Aby se nemohly opakovati různé přestupky zdravotnické, vypozorované v prvopočátcích tlakostrojů, tomu zameziti má přísné ministerské nařízení z r. 1882 a pozměněné r. 1897, jímž se stanoví, že: „Potrubi, kudy pivo teče, bude zhotoveno pouze z čistého cínu (smíšeného nanejvýše s jedním procentem olova) nebo ze skla (sklo = kontrolní skla!); vodící trubice mějte aspoň 10mm v průměru.” Kaučukových spojek smí býti použito pouze tehdy, je-li kaučuk čistý a není zpracován solemi kovovými. Jest však rozhodně lépe, když kaučukových spojek vůbec nepoužíváme. Rovněž ucpávky kaučukové (pakung) zhotoveny musí býti z čistého kaučuku. Trubic olověných, měděných, mosazných, zinkových a kaučukových hadic, které jsou vulkanisovány kysličníky těžkých kovů, nesmí býti u tlakostroje v nižádném případě použito. Konečně dlužno zmíniti se o tom, že mosazné pípy — pokud se jich v živnostech hostinských uživá (narážeče, pivní stojany, malé pípy přímo k soudku atd.) -— musí býti dle výnosu, c. k. ministerstva vnitra ze dne 9. ledna 1866 č. 23.419 vždy řádně vyčištěny.

Nejbedlivěší pozornost musí však býti věnována čistotě trubek. Jimiž pivo nejenom protéká, ale v nich i mezi čepováním nepohnutě stojí a usazuje se. Není toho denně mnoho, ale v týdnu, jest to již na kontrolních sklech znáti. A poněvadž by od této usazeniny bralo pivo špatnou přichuť, jest nařízeno přísné čistění trubek. Trubky možno čistiti různě: horkou vodou, dvouprocentním roztokem sodovým či parou. Připomenouti dlužno, že před čistěním trubek musí býti z chladiče (ze šneku) vybrán všechen led a voda. Proto má býti čistění předsevzato ráno, před započetím čepování, aby nemuselo býti pivo zbytečně dvakráte odtáčeno.

Až do nedávná čistily se pivní trubky ponejvíce horkou vodou. Malý, vyčištěný soudek od piva naplní se vařiči vodou, do níž byla přimíchána soda. Soudek s vodou dopraví se pak do sklepa a zavrtá se do něho načinací jehla a připevní trubky jako při načínání piva. Po té se vpustí do soudku hodně vzduchu, načež se ve výčepu otočením kohoutu čepuje horká voda do připravené nádoby. Přitom se občasně kohout uzavře, aby docílen byl v trubkách náraz vody. Po propláchnutí trubek horkou vodou dlužno tyto propláchnouti ještě čistou, pitnou vodou studenou. Postup prací jest stejný, jenom že jest v soudku místo vody horké voda studená. Avšak tento způsob čistění trubek byl pro mnohé hostinské z různých příčin dosti obtížným. Konečně uznaly i pivovary, že bude nejlépe, když si čistění trubek v hostincích sami vezmou na starost a učinily tak. Za tím účelem pořídily si zvláštní pojízdné kotle, které vyrábí například fy J. Vindyš Praha, v nichž se topením vytváří pára.

Parní přístroj na propařování pivních tlakostrojů a trubek

Pivovarští zřízenci přijedou s přístrojem tím před hostinec, připnou hadici od kotle k výčepnímu stojanu, pustí páru do trubky a již to běží. Ve sklepě musí býti ovšem všechny pivní trubky od narážečů odpojeny a jich konce vsunuty do nádoby se studenou vodou, aby pára nemohla volně proudit, po sklepě, nýbrž aby se ve vodě rovněž ve vodu proměnila. Po propáření trubek musí býti tyto rovněž čistou, studenou vodou propláchnuty.

Tento způsob čistění trubek možno považovali za nejpohodlnější a nejdůkladnější. A poněvadž jest veden v pivovaře o čistění trubek v jednotlivých hostincích přesný záznam, dociluje se, že přijedou zřízenci vždy s přesnou dochvilností k novému čistění, aniž by o to hostinský zvláště žádal.

Tím vyhověno jest v plném směru i ministerskému nařízení ze dne 13. řijna 1897, č. 237. ř. z.

Po provedeném čistění trubek jest nutno prohlédnouti důkladně celé pivní vedení, hlavně ve spojkách, zda-li nenastala nikde porucha. Horkou párou rozpálí se totiž trubky tou měrou, že kaučukové ucpávky ve spojkách (pakungy) bývají spáleny a k nepotřebě poškozeny. Vložku takovou dlužno za novou vyměniti, neboť by tudy pivo unikalo. Jsou-li pivní trubky již starši, bývají na mnohých místech značně zeslabeny, prožrány, aniž by však tudy pivo unikalo. Při paření se však trubky rozpálí a rozpálením roztáhnou. Ovšem, že po vychladnutí přijdou zase do původních rozměrů, avšak přeměna ta zhoubně působí právě na ty chatrné části trubek a namnoze je i proděraví. Jest tedy velmi důležito po opětovném vpuštění piva do trubek tyto důkladně prohlédnouti, zdali pivo nikde nestříká. Nepatrnou dírkou vystřikati může sud piva, čímž vznikla by zajisté vlastni neopatrností a vinou škoda veliká.

Největší poruchu béřou trubky v chladiči (ve šneku), tam budiž soustředěna největší pozornost nejenom po čistění trubek, ale i při každém vybírání přebytečné ledové vody. Voda ta musí býti vždy čistá. Je-li do žlutá zabarvena, jest to neklamným znamením, že jest smíšena s pivem, vniklým do ní porouchanou trubkou.
Zítra následuje poslední kapitola: Výčepní místnost a výčepní stolice…
Předchozí článek ze série: https://www.praguebeer.com/cepovani-piva-tehdy-a-nyni/

Napsal Jan Sláma, Učebnice pro hostinské pomocníky

Související obrázky:

Poznámky pod čarou [ + ]

1.	↑	„v letech sedmdesátých” myšleno 1870-1879
2.	↑	1.1.1914

Čepování piva tehdy a nyní

8 září, 2017 autor: Braxator

Tak jako vaření piva, i jeho čepování doznalo v poslední době značných změn. Bylo již vpředu obšírně naznačeno, že v nynější době dodávají pivovary hostinským pivo úplně zralé, tedy ve stavu, nepodmiňujícím již žádných zvláštních manipulaci.

V dobách dřívějších, před padesáti léty¹⁾rok vydání této knihy není přesně znám, předloha byla vydána opakovaně ve Vídni od roku 1899 do 1921, autor statí o pivu Jan Sláma zmiňuje budoucí zavedení káranské vody do Prahy, což se událo 1.1.1914. „Před padesáti lety” tedy mohlo znamenat cca 1864, tomu však tak nebylo. Sudy byly tehdy mnohem větší, čtyřvědrové²⁾čtyři vědra=224l, vědro³⁾vědro =56l mělo 40 mázů⁴⁾máz = 1,4l, avšak nebyl žádnou velkou zvláštností ani sud 180 ti mázový⁵⁾180 mázů=252l ! Obruče na sudech byly dřevěné, rovněž čtverhranná postranní „špuntovnice” uzavírala se dřevěným prkýnkem, obtočeným čistým hadříkem, „šatem “zvaným, jejž bylo nutno v zimě i v létě ve studené čisté vodě propírati. Ve sklepě byly sudy uloženy ležatě na „kantnýře”, kdež je hostinský po složeni odstraněním špuntovnic ihned otevřel, aby pivo pracovalo. Skutečně pak v nedlouhé době počala se na povrchu usazovati bílá pěna „čepička”, pivo kvasilo. Pěna ta byla denně odstraňována, pivo připraveným „hevírkem“ do skleničky vytahováno a zkoušeno, zdali jest již ku čepování způsobilé. Úbytek v sudě býval ovšem svědomité čistou vodou doplňován. Z těch dob až po dnešních dny udrželo se mezi lidem škádlivé rčení, že hostinský pivo vodou dolévá. Skutečně tomu tak v dobách minulých bylo a rozumělo se to samo sebou. V dnešní době jest však takové dolévání piva vodou naprostou nemožností.

Když se pivo v sudě řádně „vyčistilo”, bylo špuntovnicí pevně zabedněno a ponecháno v klidu na kantnýři ležeti. Nebylo tehdy zvláštnosti, čepovati pivo 7-8 týdnů staré, ba i starší! Načínání piva bylo rovněž jiné nežli jest tomu dnes. Díry výčepní nebyly totiž uzavírány v pivovarech korkem jako nyni, nýbrž dlouhým dřevěným špuntem (čepem). Při načínání byl špunt sekyrkou oklepán, uvolněn a pak rychle ze sudu vytažen a do otevřené díry, kterou mezi tím pivo do škopíčku unikalo, vražen mosazný, šroubem opatřený výčepní kohout. Při čepování

uvolněna byla vrchní špuntovnice, aby mohl do sudu vzduch; později byly špuntovnice ty opatřeny zvláštními ventilky. Načepované pivo se ovšem vynášelo po schodech nahoru. Schody byly dřevěné a od častého po nich chozeni, jakož i od válení sudů tolik vytlučené, že jen obeznalý hostinský či sklepník bezpečně po nich běhati mohli, kdežto nezasvěcenci po nich při chůzi značné nebezpečí hrozilo.

Výčepní místnost bývala zpravidla v průjezdě. Ve starých domech bývaly průjezdy tak široké, že v nich dřevěný výčep pohodlně mohl státi, aniž by tím frekvence domu nějak trpěla. Uvnitř boudy, stranou, postaven byl t. zv. „šenktyš”, t. j. dřevěná, vaničce podobná nádoba, opatřená měděnými obručemi a stojící na třech nohách. Na straně šenktyše nalézal se otvor, jímž rozlité pivo do dole stojící konve odtékalo. V šenktyši postavena byla veliká, několikamázová cínová konev s pivem a měřítka piva, totiž: žejdlík⁶⁾žejdlík, stará míra dutá = 0’354l a holba⁷⁾holha=0,707 l, opatřená budto mosazným či cínovým držadlem. Žejdlík a holba nalévaly se z uvedené velké konve, pro ostatní pivo, jako tři žejdlíky, máz nebo se sklenicemi hostů z „lokálu” chodilo se pro pivo přímo do sklepa.

Sklepník býval opásán bílou zástěrou. Chtěla-li panička „přes ulici” aby jí sklepník hodně piva naměřil, vhodila předem do své nádoby zpropitné v obnosu jednoho „krejcaru šajnu”⁸⁾Po velkém státním krachu v březnu roku 1811 vznikla nová měna šajnová z německého Schidemünze, Schein tedy stvrzenka. Základní hodnota byla 1 zlatý šajn. Počítalo se 250 zl. šajnů za 10 zl. stříbra, čili 1 zl. cm odpovídal 2,5 zl šajnu, nebo jak se říkalo „vídeňského čísla“. Vídeňská měna platila od bankrotu (1811) do roku 1858. K tomuto datu byla u nás v peněžnictví zavedena revoluční změna, desítková soustava. Tím získávají naše země v letech 1858 – 1892 novou mincovní jednotku 1 zlatý (jedna zlatka) má 100 krejcarů. či jednoho „dobráka”⁹⁾krejcar do roku 1858 měl cenu asi 3 halířů a říkali mu dobrák. Půl dobráku byl trojník. Dvacetník platil dvacet krejcaru. Zlatý dělil se na 60 krejcaru i zlatý stříbra. Skleničky žejdlíkové bývaly úzké a nahoře široké, bez víčka, sklenice holbové byly různých tvarů, opatřené cínovým víčkem, na němž obyčejně nějaká figura znázorněna byla. Někde byly ovšem i cínové konvičky, velké mázové džbány byly kamenné a ozdobené cínovým víčkem, případně i s cínovým čípkem k čepování.

V místnostech výčepních nebylo kamen. Při velkých mrazech rozžhaveno bylo ve zvláštních uhelnicích dřevěné uhlí, na němž si stoličná, či „panna slečinka”, dceruška hostinského nožky hřála. Proto nebylo tehdy příslušníka živnosti hostinské, jenž by neměl zničené nohy a nebyl prolezlý těžkým rheumatismem. Teprve asi v polovici minulého století počínala změna ve vaření piva a tím i zněna v jeho čepování až posléze ustoupiti musel způsob starý způsobu novému, modernímu a ovšem i pohodlnějšímu …

Zítra: Tlakostroje a čištění trubek…

Předchozí díl serie: https://www.praguebeer.com/lednice-a-nakladani-ledu/
Napsal Jan Sláma, Učebnice pro hostinské pomocníky

Související obrázky:

Poznámky pod čarou [ + ]

1.	↑	rok vydání této knihy není přesně znám, předloha byla vydána opakovaně ve Vídni od roku 1899 do 1921, autor statí o pivu Jan Sláma zmiňuje budoucí zavedení káranské vody do Prahy, což se událo 1.1.1914. „Před padesáti lety” tedy mohlo znamenat cca 1864
2.	↑	čtyři vědra=224l
3.	↑	vědro =56l
4.	↑	máz = 1,4l
5.	↑	180 mázů=252l
6.	↑	žejdlík, stará míra dutá = 0’354l
7.	↑	holha=0,707 l
8.	↑	Po velkém státním krachu v březnu roku 1811 vznikla nová měna šajnová z německého Schidemünze, Schein tedy stvrzenka. Základní hodnota byla 1 zlatý šajn. Počítalo se 250 zl. šajnů za 10 zl. stříbra, čili 1 zl. cm odpovídal 2,5 zl šajnu, nebo jak se říkalo „vídeňského čísla“. Vídeňská měna platila od bankrotu (1811) do roku 1858. K tomuto datu byla u nás v peněžnictví zavedena revoluční změna, desítková soustava. Tím získávají naše země v letech 1858 – 1892 novou mincovní jednotku 1 zlatý (jedna zlatka) má 100 krejcarů.
9.	↑	krejcar do roku 1858 měl cenu asi 3 halířů a říkali mu dobrák. Půl dobráku byl trojník. Dvacetník platil dvacet krejcaru. Zlatý dělil se na 60 krejcaru i zlatý stříbra.

Pivní sklep a jeho zařízeni

7 září, 20176 září, 2017 autor: Braxator

Sklep jest důležitou provozovací místností hostinského a proto má být naň jako na takový pohlíženo. Vyznačuje-li se restaurace elegancí, má

se pivní sklep vyznačovati svojí čistotou. Sklep má býti prostorný, vzdušný, dobrou ventilací a dlažbou opatřený. Dlažba má míti pozvolný spád k syfonovému kanálu, ústícímu nejlépe uprostřed sklepa.

Sklep má býti nejméně jednou v roce řádně vybílen, dlažba sklepa má býti několikráte za rok čistou vodou řádně spláchnuta. Uchovávání jiných předmětů — zvěřiny, husí a j. mnohých páchnoucích věcí nemá býti v pivním sklepě trpěno. Prostora sklepa má býti rozměřena ve 3-4 části, kamž možno jednotlivé zásilky pohodlně uložiti.

Objednávati příliš mnoho piva na jednu zásilku není účelno, lépe jest činiti objednávky menší, přiměřené odbytu piva, aby mezi prvým a posledním sudem z téže zásilky neuplynulo příliš mnoho dnů. Důležitou pomůckou ve sklepě jest teploměr, který má as uprostřed sklepa volně, nikoliv na zdi, viseti. Nejpříznivější teplota hostinských sklepů jest 4-6° R¹⁾4-6° R je 5-7,5° C. Teploty nižší nebo vyšší vyžaduji přiměřenou úpravu a zacházení s pivem, a jest nutno, aby hostinský případnou změnu teploty svého sklepa v pivovaře při nové objednávce ohlásil. Dle toho dodává pak pivovar pivo více, či méně kroužkované.

Pivo kvasnicové nemá býti naráženo před uplynutim 8 dnů, avšak nemá ležeti ve sklepě přes 4 týdny. Rozhodující jest teplota sklepa. Sudy musí býti postaveny korkem vzhůru, avšak vždy dle spádu sklepa tak, aby korek ve vrchním dně nalézal se v místě nejnižším. Poněvadž přidáním kroužků pivo v hostinském sklepě pracuje, „dozrává”, nesmí býti tato jeho činnost před načetim nijak přerušena — otevřením sudu — ani nemá býti zbytečně prodlužována příliš pozdním načetím. V této manipulaci ukryto jest tajemství úspěchu a čím větší pozornost a péči hostinský pivu věnuje, tím chutnější nápoj získá. Při teplotě 8° R.²⁾8° R je 10°C může pivo býti čepováno již po 8 denním odpočinku, nemá však přečkati 21 dnů, kdežto při teplotě 4° R.³⁾4° R je 6° C musí pivo nejméně 14 dnů odpočívati a zůstane zásilka až do 4 týdnů výborná.

Ve výši 3-4 m má býti přes celou šíři sklepa upevněno několik dřevěných lati, přes něž položeny budtež volně pivní i vzdušné trubky. V živnostech, kde používá se elektrického osvětlování, doporučuje se zavedení téhož i do sklepa, s vypínačem u vchodu. U vchodu umístěna má býti i skříňka, v niž uschovány jsou: kleště montérské, kladivo, pryžové ucpávky, konopí, malé hřebíčky, resp. i ztužovací kladivo⁴⁾sedlík

Ztužovací kladivo - sedlík — Ztužovací kladivo – sedlík

(Setzhammer) a malé, příruční letovací náčiní. Nebudiž litováno poměrně nepatrného nákladu na pořízení těchto pomůcek, neboť nastane-li porucha pivního či vzdušného vedení v noci nebo ve sváteční den, kdy nelze řemeslníka rychle obstarati, odstraníme poruchu hravě bez citelné škody sami.

Někdy se stane, že načínací díra sudu jest příliš otlučena, takže vzduch kolem narážeče uchází; tu připravíme si trochu konopí (lnu, koudele), narážeč trochu vyšroubujeme, konopím těsně u sudu obtočíme a zase zašroubujeme a ucházení pak přestane, jindy zase uchází vzduch dírkou po červotoči, a tu stačí, když do té dírky zatlučeme krátký, vatou obtočený hřebíček a závada pomine. Uchází-li pivo mezi dužinami, tu dlužno mezi ně nožem vecpati vatu. Případně možno pomoci ztužovacího kladiva obruč více ztužiti. Praskla-li obruč na sudě, dlužno zavolati z pivovaru bednáře. Prázdné sudy mají zůstati ve sklepě, neboť drahá nádoba na výsluní značně trpí. Narážeče, jakož i veškeré sklepní zařízení drženo má býti vždy a v každý čas v naprosté čistotě, jakoby stále byla očekávána zdravotní prohlídka, je-li tomu ve všech směrech tak, jak shora bylo řečeno, pak možno mluviti o vzorném sklepním zařízeni, které bude hostinskému dobrou reklamou pokaždé, když svým odběratelům své sklepní hospodářství ukáže …

Zítra si přečteme kapitolu Lednice a nakládání ledu…https://www.praguebeer.com/lednice-a-nakladani-ledu/
Předchozí díl serie: https://www.praguebeer.com/o-skladani-pivnich-sudu-do-sklepa/

Napsal Jan Sláma, Učebnice pro hostinské pomocníky

Související obrázky:

Poznámky pod čarou [ + ]

1.	↑	4-6° R je 5-7,5° C
2.	↑	8° R je 10°C
3.	↑	4° R je 6° C
4.	↑	sedlík

O skládáni pivních sudů do sklepa

6 září, 20175 září, 2017 autor: Braxator

Skládání sudového piva do hostinských sklepů jest ve všech případech prací krajně nebezpečnou, vyžadující nejenom dostatečné síly skladačů, ale i značné jich praktické obratnosti.

V Praze i na venkově jest ustáleným zvykem, že rozvažeči piva, dopravovaného hostinskému povozem přímo z pivovaru, toto sami do sklepa složí a tam na vykázaném místě pro pozdější čepování náležitě uloži. Rozvažeči tito odstraní ze sklepa i prázdné sudy od vyčepovaného piva, jež zpět do pivovaru dopraví. Po vykonané práci odevzdá hostinskému vedoucí rozvažeč, t. zv. „vodák“ stvrzenku, na niž vyznačeno jest množství dodaných, jakož i odebraných sudů. Stvrzenky dlužno dobře po celý rok uschovávati, až do řádné, pivovarem provedené revise sudů, neboť za každý dodaný sud hostinský pivovaru ručí a musel by připadnou differenci nahraditi. Za složení piva zaplatí hostinský závozníkům případnou, poměrně nepatrnou odměnu, zvanou všeobecně „šrůtka“. V obchodech, v nichž zaveden jest „pivní krejcar“, povinen jest hostinský množství dodaného piva ihned na radnici oznámiti, povinný poplatek zaplatili a potvrzenky v podobě nálepek na dodané sudy nalepiti. Nešetření a případné zneužiti předpisů o tom přísně se trestá.
Poněkud jinak jest tomu tam, kde pivovar nedodává hostinskému pivo přímo „po nápravě“, nýbrž železnou drahou, jako jest tomu u piva plzeňského, česko-budějovického, piv bavorských a pod. V případech takových dopravují sudy z nádraží do hostinců místní zasílatelé, jichž závozníci však složí plné sudy pouze před hostinec, připadne tyto odvalí až na dvůr hostince, jest to však řídký případ a naloží prázdné, dříve již na příhodném místě připravené sudy. V případech takových zůstaveno jest složení piva do sklepa sklepníkovi a kde tohoto není, jinému hostinskému personálu.

V Praze však, kde má Plzeňský měšťanský pivovar svého zástupce, disponujícího vlastními povozy, dopravován jest „Prazdroj“ až do hostinských sklepů, „usazení“ piva musí však obstarati sklepník.
Pokud samého způsobu skládání sudů do sklepa se týče, jest tento různý. V dřívějších dobách bylo všeobecným zvykem, způsob ten udržel se v mnohých starých pražských domech až po dnešní dobu, že před vchodem do sklepa zasazen byl pevně do země silný dřevěný sloupec.
Na jeho dolní část upevnil se jeden konec silného provazu, jehož další část obtočila se středem sudu, a zbývající konec obtočil se zase dvakráte či třikráte, dle příkrosti schodů, kolem hoření části zmíněného sloupu. Po té svaloval jeden ze skládačů opatrně sud po schodech dolů, sestupuje před sudem zádama vpřed a řídě ho, druhý skladač pak povoloval pozvolna obtočený provaz, zmírňuje tak tíhu těžké nádoby po příkrých schodech. Opatřeni takové dělo se však pouze při skládání sudů dvouhektolitrových, neboť sudy jedno-hektolitrové může skládati po schodech silný a zručný skladač bez provazu.
Nebezpečnost tohoto způsobu skládání sudů do sklepa byla toho zajisté příčinou, že byl vyhledáván nový, bezpečnější způsob.
Zřizovány k témuž účelu kladkostroje, zvané „lahve“, či „Flaschenzug“, ve kterémžto případě pouštěly se již sudy prostorným otvorem budťo přímo do sklepa nebo do sousední podzemní chodby a sice opětně po provaze, avšak provaz ten probíhal zmíněným kladkostrojem, sestávajícím z menšího a většího kolečka. Na jednom konci provazu upevněny byly známé háky k zapnutí sudu, druhý konec držel a popouštěl skladač. Docíleným převodem v kladkostroji zmírněna byla tíha sudu do té míry, že mohl takto jeden skladač sudy hektolitrové bezpečně sám skládati. Někde používalo se i obyčejné kladky s jedním kolečkem, avšak mohlo se tak díti pouze při sudech menších a museli býti u provazu aspoň dva skladači, nebylo-li jinak o brzdu postaráno, aby převážili tíhu sudu tíhou svých těl.
Netrvalo dlouho a zřizovány byly známé, dnes všeobecně používané pohyblivé železné jeřáby, granychy zvané, opatřená v dolejší části ozubeným, převodovým válcem a postranní, bezpečnostní ocelovou brzdou. Na válci tom, opatřeném klikou, jest obtočeno dlouhé drátěné lano, jehož druhý konec veden jest přes dvě kladky vrchní části jeřábu, na jehož konci pak upevněny jsou známé již háky k zapínání sudů. Točí-li jeden skladač klikou jeřábu, zdvihne takto snadno těžký sud do výše. Jeřáb se pak otočí i se zdviženým sudem nad otevřený sklepní otvor, načež může býti sud spuštěn samočinně do sklepa, musí však býti sestup jeho postranní brzdou regulován. Po vypnutí plného sudu zapne se sud prázdný, načež při točení klikou natáčí se lano na válec, čímž nádoba vyzdvihne se na povrch země.
V novější době opatřuje firma Prokopec jeřáby tyto zvláštním, ve stěně ukrytým závažím, jež se prakticky velmi osvědčuje. Klesá-li sud dolů, vytlačí svojí tíží postranní závaží do patřičné výše; zapne-li se pak dole sud prázdný a uvede se přístroj v pohyb, klesá dolů zase ona závaží a svojí tíži opětné samočinně vytlačí na povrch sud prázdný. Výsledek jest ten, že se obsluhující personál při práci neudře, neboť stačí pouhé řízení zmíněného přístroje.
V době nejnovější zavádějí se již i výtahy na pohon elektrický. Jsou ovšem nejvýš pohodlné, avšak pro přílišnou drahotu mohou býti zřizovány pouze ve velkých podnicích. V Praze jest v činnosti pouze jediný a sice v Obecním domě královského hlavního města Prahy¹⁾stav okolo roku 1900-1921 .

Obsluha všech vyjmenovaných druhů jeřábů jest nebezpečnou, mnohdy krajně nebezpečnou, avšak mimo výtah elektrický, nepodmiňuje práce ta nikde přímého úrazového pojištění! Ve směru tomto zeje v úrazovém zákoně citelná mezera…

O pivním sklepě si přečteme zítra…https://www.praguebeer.com/pivni-sklep-a-jeho-zarizeni/
První článek serie zde: https://www.praguebeer.com/pivo-jeho-vznik-vyroba-a-opatrovani/
Napsal Jan Sláma, Učebnice pro hostinské pomocníky

Poznámky pod čarou [ + ]

↑

stav okolo roku 1900-1921

Pivo, jeho vznik, výroba a opatrování

5 září, 20174 září, 2017 autor: Braxator

Pivo jest nápoj, jehož bylo hojně užíváno již v VII. století př. Kristem. Bylať příprava piva, ovšem že ne v nynější

Vaření piva ve varně na přímý otop — Historie pivovarnictví

jeho podobě a dokonalosti známa v dobách nejstarších. I když nevzpomínáme krále Flanderského, Gambrina, musíme zajíti hodně daleko v dějinách, kde slyšíme již o výrobě piva. Staří Egypfané měli nápoj, zvaný ,,hag”, který připravovali ze sladu pomocí kvašení. Také stáři Herové, Keltové a Germáni v prvém století po Kristu znali připravovati ječný nápoj. Staří Slované znali připravovati ve starých dobách ječný nápoj, zvaný „kamas“, kterým, jak dějiny praví, již byli častování poslové řečti. Také Slované to měli býti, kteří první uměli vařiti piva chmelová.

A že dobré pivo znali stáři Čechové vařiti, o tom svědčí nejlépe, že ve starých dobách bylo české pivo vyváženo za hranice, obzvláště pražské pivo těšilo se v Německu veliké oblibě.

Původně mohl vařiti každý pivo doma. Ještě Karel IV. ve své zlaté bulle dal svobodu pivovarům a sladovnám.

Později však, když králové dávali městům tak zvané výsady, nastal rozmach v pivovarnictvi, jelikož pak mohli býti pivovary a sladovny vždy jen v určité vzdálenosti t. zv. „mílové právo“. Tenkráte počali se pivovarníci spojovati v bratrstva a cechy, které měli hlavně pořádek udržovati a bdíti nad těmi, kdož také začali pivo vařiti ještě mimo svého

zaměstnání. Z toho povstávaly spory, které se táhly dlouhou řadu let a byly posléze částečně urovnány smlouvou Svatováclavskou z r. 1517. a trvaleji teprve za Karla VI. r. 1739 t. zv. generální artikuli cecovní. Od té doby uplynulo ovšem mnoho let a výroba piva byla stále a stále zdokonalována.

V nynější době vyrábí se pivo skoro výhradně jenom ze „sladu“, připravovaného z dobrého ječmene lihovým kvašením. Semele se určité množství sladu (dle toho, mnoho-li a jak silné pivo má býti připraveno), avšak nesmí se semleti jako na mouku, nýbrž pouze mezi dvěma válci rozdrtiti, jelikož zbytky jeho, obzvláště slupky, tvoří později přirozený filtr na kádi zcezovací. Takto semletý slad „vystírá se“ po té do kádě určené k tomu účelu, do určitého množství vody, za stálého míchání, buď ručního nebo pomocí strojů, čímž vytvoří se t. zv. „záděl“.

Část tohoto zádělu pustí se pak na kotel, načež přikročí se k t. zv. „rmutování“. Rmutování jest vyhřívání zádělu na kotli, na určitý stupeň, t. zv. cukrotvorný. Veškerá práce ve varně není nic jiného, nežli přeměňování škrobu a bílkovin ve sladu obsažených v cukr a dextriny. Tato proměna děje se nejlépe při 54—60° R.¹⁾54—60° R. odpovídá 67,5—75°C Proto nutno vždy bedlivě k tomu přihlížeti, aby tato teplota při rmutování překročena nebyla. Rmuty bývají obyčejně dva nebo tři. Když vypumpován byl poslední rmut na kád, ponechá se t. zv. „břečka“ určitý čas v klidu, načež povstává sladká kapalina „sladina“ zvaná. Po té přikračuje se k zcestování , a tu hlavně, jak již vpředu podotknuto bylo, jsou to slupky sladové, které svým usazením utvořily přirozený filtr, skrze který možno procediti sladinu úplně čistou a která se poušti na kotel. Když stekla všechna mladina na kotel (t. zv. předek), přikročí se ku skypření mláta (zbytku to sladového) a k propláchnutí jeho teplou vodou. V mlátě tom obsaženo jest ještě mnoho sladiny, již nutno z něho odstraniti a dostati rovněž na kotel. Práce ta děje se t. zv. „výstřelkem“, t. j. proplachováním teplou vodou. Kapalina takto získaná, spojí se na kotli s mladinkou původní. Když docíleno takto určitého množství sladiny nutno uzavřití kotel, načež přikročí se k vlastnímu „vaření“.

Vařením odpařujeme přebytečnou vodu, abychom dostali kapalinu dostatečně silnou, načež přidáváme k ni chmel; to jest okořeníme ji. Když vařili jsme smíšeninu tuto dosti dlouho což trvá asi dvě hodiny — přikročíme k pumpování na „štoky“ skrze t. zv. „ciz“, kdež se chmel od hotové mladinky (piva) odděluje. Štoky jsou veliké nádoby, podobné obrovským misám, určené k tomu, aby na nich mladinka na určitý stupeň vychladla. Chladnutí na štokách závisí od doby ročni.

V zimě vychladne mladinka na potřebný stupeň přirozeně (4—5° R)²⁾4—5° R je 5—6,25°C, kdežto v létě musi se chladiti uměle. Pouští se přes vysoké „sprchové aparáty“, jimiž cirkuluje ledem chlazená voda a tak schladime i mladinku na žádoucí teplotu, nežli přijde do spilky. Když mladinka přiměřeně vychladla, přikračují finanční orgánové k „měření“, načež po zjištění množství a hutnoty, může býti vpuštěna přes chladící stroje do spilky.

Spilka jest místnost, pokud možno studená, opatřená lednicí. Zde ukládá se mladinka do velikých kádí (20—40 hl) a přidáním kvasnic prodělává hlavní kvašení. Hleděti se musí hlavně k tomu, aby udržovala se vzorná čistota v celé místnosti i ve všech nádobách. Obzvláště kvasnice musí býti vzorně čisté, pokud možno čerstvé a ne vypracované. Kvasnic dává se průměrně na 1 hl 1/2—3/4l. Když jest mladinka 1 den ve spilce, lze na ní pozorovati změnu. Na povrchu počne se tvořili bílá hustá pěna — říkáme, že „zaprašuje“. Druhý den se tato pěna shrnuje v malé chomáčky a již třetího dne promění se ve vysoké „bílé kroužky“. Čtvrtý den tyto bilé kroužky hnědnou, následujícího dne se ztrácejí, až pak šestého dne dostaneme na mladině zvláštní tygrovitou pokrývku. Tu počne se mladina čistiti a my pozorujeme 7.—8. dne, že mladina, jíž možno již nazývatí mladým pivem, má barvu čistou, jiskrnou, a může býti vpouštěna do sudů ležáckých.

Sudy ležácké jsou nádoby 20—80 hl veliké, umístěné ve chladných sklepích. Naplňování těchto nádob neděje se najednou, nýbrž přihlíží se k tomu, aby každá jednotlivá kád rozdělila se na několik sudů ležáckých. Trvá tudíž naplňování každého sudu několik dnů a do každého přijde několik rozdělených várek. Tim docílí se stejnoměrnosti a stejného vykvašení piva. Na sudech ležáckých prodělává pivo „dokvašování“.

Obsahuje totiž ještě určitou část kvasnic, které se ve spilce neusadily a jež zde stále ještě pracují. Tuto určitou částku kvasnic obsahovali musí, jelikož jest žádoucno, aby pivo na sudech ležáckých delší dobu leželo, a leželo by mrtvě, nedostali bychom piva žádoucích kvalit. Na delší dobu ukládá se pivo proto ve sklepích, aby dokvasilo a nasytilo se co možná nejvíce kysličníkem uhličitým. Proto jest důležito, aby byly sklepy pokud možno studené, jelikož za studená pohlcuje pivo mnohem více kysličníku uhličitého než za tepla. Doba ležení není stejná. Záleží od síly a jakosti piva a od toho, jak jde na odbyt. Můžeme tudíž „vystavovati“ piva 3 týdny, až i 8 měsíců stará. Dle tohoto uležení rozeznávají se jednotlivé druhy a ceny piva.

Když pivo dostatečně odleželo, stáčí se do soudků transportních. V dobách starších dělo se toto stáčení přímo do sudu pomocí střívka. V době nynější³⁾Tato učebnice pro hostinské pomocníky byla sepsána dle knihy „Servierkunde“ napsané Adolfem Fr. Hessem, c.k. ředitelem odborného školství, za pomoci odborných učitelů Karla Scheichelbaura a Antonína Sirového ve Vídni roku 1899, upravil restauratér Josef Valnoha, kdy skoro všecky pivovary již jsou zmodernisovány, stáčí se pivo přes zvláštní přístroje pomocí tlaku vzduchu. Pokud jakosti piva se týče, dlužno rozeznávati hlavně dva druhy: stáčené a kvasnicové. Stáčené jest skoro všech kvasnic zbaveno a může se piti okamžitě. Pivo kvasnicové však obsahuje ještě dosti kvasnic, přidaných do něho při stáčení, t. zv. „kroužkováním“. Toto okroužkování jest poslední přímý styk pivovaru s pivem. Sudy jsou po té uzavřeny a v reservním sklepě připraveny k dopravě do hostinců. Každý sud opatřen jest číslem sklepa, v němž byl stočen, jakož i datem dne, kdy se tak stalo. Za správnost výkonu při otáčení ručí stáčeč až do opětného vyprázdnění sudu v hostinci. Stalo-li se tedy, že nemohl hostinský některý sud vyčepovati pro přílišné či nedostatečné jeho okroužkování, pivovar snadno dle uvedených značek zjistí, kdo chybu zavinil. Dlužno ovšem přihlížeti k tomu, aby temperatura ve sklepích hostinců rovnala se aspoň přibližně temperatuře sklepů pivovarských. O tom má vésti hostinský záznam.
O skládáni pivních sudů do sklepa si přečteme zítra…

Napsal Jan Sláma, Učebnice pro hostinské pomocníky

Související obrázky:

Poznámky pod čarou [ + ]

1.	↑	54—60° R. odpovídá 67,5—75°C
2.	↑	4—5° R je 5—6,25°C
3.	↑	Tato učebnice pro hostinské pomocníky byla sepsána dle knihy „Servierkunde“ napsané Adolfem Fr. Hessem, c.k. ředitelem odborného školství, za pomoci odborných učitelů Karla Scheichelbaura a Antonína Sirového ve Vídni roku 1899, upravil restauratér Josef Valnoha