Články

Nejstarší národové, pokud na Východě přebývali, k uschování tekutin užívali zprvu nádob z vydutých, usušených skořepin větších plodů rostlinných aneb z rohů zvířecích; těchto však užívalo se jako nádob k pití. Později rozšířilo se užívání nádob hliněných; z hlíny páleny byly velké bečky, sudy i kádě.

Velké pálené hliněné nádoby, dolia zvané, hotovili hlavně staří Římané; nádob těchto užíváno k uchovávání vína a oleje. Jiná větší nádoba byla lacus, jiná opět labrum; tato podobala se vaně. O dřevěných nádobách z oněch dob není určité zprávy. Starý řecký spisovatel Strabo ve svém spise sice uvádí, že v severní Itálii (Lombardii) nalezl dřevěné nádoby veliké jako dům (!) chvále při té příležitosti hojnost vína v zemi oné, nelze však stanovití, zda to byly nádoby z kusů dřeva sestavené a obručí spjaté, neb byly-li ze dřeva vydlabány.

      Sudy tehdy hotovené byly až 6 centimetrů silné. Ve sbírkách kardinála Albaniho v Římě byl takový sud na 18 hektolitrů. Tyto hliněné nádoby, jestliže dostaly pukliny, spravovali tehdy olovem. V zříceninách města Antia byl nalezen takto spravovaný sud. Římský básník Juvenal ve svých Satyrách vypravuje, že sud Diogenův byl takto spravován. R. 1762 nalezen byl podobný sud v Sezzách, na kterém bylo 15 liber olova, jímž trhliny byly spravovány. Jet tedy bednářství původu mnohem mladšího než hrnčířství. ¹⁾

Dříve činěn byl rozdíl mezi bednářem a bečvářem, jenž dělal bečvy, to jest sudy z dubového dřeva. Nyní oba obory spojeny jsou v jedno řemeslo, ač někteří bednáři téměř jen výrobou tak zvaného „tvrdého nádobí” se zabývají.

První dějepisná zmínka o bečvářích děje se v VIII. století. Karel Veliký nařizuje správcům císařských dvorů, aby víno jen do dobrých nádob ukládali a to do nádob železem vázaných, zapovídaje hotovení puten z koží.

První písemná zpráva o bednářství v Čechách pochází z r. 1086, v níž děje se zmínka o Letonjovi, bečváři na Libušině. Během času, zvláště za rozkvětu vinařství a pivovarství množil se počet bednářů. Důkazem velkého rozkvětu bednářství jsou obrovské sudy, jež zhotoveny byly na panstvích bohatých klášterů i panstvích světských vrchností, hlavně ve krajinách vinorodých. Některé z těchto nádob vynikají nejrůznějšími zvláštnostmi. Mnohé z nich mají na svých dnech různé vtipné popěvky a verše. V minulosti se také bednářské firmy předháněly kdo vyrobí největší sud na světe.

Nyní za mnou do dílny bednářovy! Ukážeme si ruční výrobu dřevěných sudů

Než dovnitř vstoupíme, zastavíme se ještě na dvoře, kde uloženo je kolem hojnost materiálu, z něhož bednář výrobky své zhotovuje. Spatřujeme tu dříví všelikého druhu. Nejvíce tu dřeva smrkového, z něhož hlavně kuchyňské nádobí, (štoudve vyjímaje) se vyrábí. Vidíme tu i dříví modřínové a borové na hotovení kádí, jakož i zásoby dubového dřeva na sudy, štoudve a pod. Je tu i dříví švestkové, javorové a dřevo černého dubu, kterýchžto dřev se užívá ku výzdobě kuchyňského nádobí. Spatřujeme zde též státi husté silných vrbových holí, kůry již zbavených, jež dle síly na více méně dílů se rozštěpují a z nichž pak obruče se vyřezávají.

Však nejen dříví lze tu zříti, tamo ve skladišti a v podstřeší jeví se oku našemu již hotové výrobky bednářské. Jsou tu dížky, konve, vany, škopky, štoudve, soudky, sudy, ba i velkou káď pro lihovar si můžeme tu prohlédnouti.

Vstupujeme do dílny.

Všimněmež sobě nejprve dělníků, jižto zpracováním deštěk (duh, dužin, duhovin) se zaměstnávají. Duhoviny, to jest části, z nichž nádoby se stavějí, buď se řezají, neb štípají. Řezaných užívá se ku hotovení soudků, v nichž se zasílá suché zboží, na př. jablka. V ostatních případech užívá se dešték štípaných. Z většího kusu dřeva zdravého, větví zbaveného, bednář štípá části, jakých potřebuje. Štípané dříví před řezaným má výhodu, že je tužší a pružnější, tudíž také trvanlivější, protože, štípáme-li dřevo, zůstávají vlákna jeho v celosti, kdežto při řezání dřeva pilou vlákna jeho se přeřezávají. Štípané dřevo i tu má výhodu, že se hned tak snadno nebortí.

Naštípané deštky se zpracovávají na „vlku“ (dědku, kozlu, pořeznici, osní stolici). Povšimněme si zevrubněji tohoto důležitého nástroje.

Nástroj tento, jehož bednář k mnohým pracím užívá, skládá se z lavice v sedadle poněkud vykrojené, jež na 4 nohách spočívá, dále z kusu zahnutého dřeva b, jež připevněno je k lavici čepem o a jež spočívá pevné na podpoře d, a konečné z páky e—f. Nohy upevněny jsou ve svlaku g, podpora i čep jsou na spodu lavice zaklínovány. V zahnutém dřevě b, sedlo zvaném, jakož i v lavici jest otvor h, k vydlabán, z nichž poslední delší jest. V tomto otvoru pohybuje se páka se svým dříkem, zatím co hlava páky e, v před i v zad se pohybující, působí na dřevo, na přední části sedla položené, když noha dělníka o šlapadlo f se opře. Hlava páky i s dříkem jest z jednoho kusu, šlapadlo je k dříku klínem připevněno. Celá páka pohybuje se kolem silného hřebu, jenž zastrkává se do děr v sedle a v dříku vyvrtaných, jichž bývá počtem 3. Zařízení toto umožňuje, že možno hlavou páky kusy dřeva různé tlouštky sevříti. Dělník sedí okročmo na lavici proti deštce, již zpracovává a z níž, když osník k sobě táhne, třísky řeže.

Na zdi v zavěšeném pořízníku pozorovati lze celou skupinu takových osníků. Jsou tu osníky (pořízy, křiváky, skoblice) více méně široké, jež mají ostří rovné, vedle toho vidíme tu též podobné nástroje obloukovitého tvaru. 

Při spravování velkých sudů užívá se hoblíků. Bednář užívá podobných hoblíků jako truhlář, ale

Deštky, pořízem na povrchu zarovnané a po stranách poněkud do oblouku na hrubo sříznuté, spodem vyřezávají se křivákem. 

ježto tyto po většině slouží k hoblování zakřivených ploch, bývají bednářské hoblíky kratší. Hoblíky užívané ku hlazení vnitřních ploch dešték, jsou na spodině vypuklé, rovněž tak i želízka v nich.

Pomocník, ukázav nám různé druhy hoblíků, upozorňuje nás, čeho zvláště třeba dbáti při zpracování duhovin. Deštky musí totiž spodem tak býti vyřezány, aby na obou stranách v tak zvaných hlavách byly silnější než uprostřed, čímž stávají se deštky mnohem ohebnější. Tvar deštky ukazuje obrázek. V tak zvaných krkách a—b jsou deštky o něco slabší než uprostřed, čím blíže u konce, to jest „k hlavám,” tím více dužině na síle přibývá. Tím že dužiny v prostřed jsou širší než „v hlavách”, vzniká, jak se snadno domyslíte, břichatý tvar sudu, když se dužiny silným obručem dohromady těsně srazí.

Dle toho, jaký duhovina má tvar, řídí se i tvar sudu.

Jaký tvar měl by sud, jenž by se skládal z duhovin po celé délce stejné širokých? Ovšem, měl by tvar válcovitý. Hotovení takých sudů byla by práce snažší, nuže, proč se nezhotovují sudy tohoto tvaru? Zeptejme se pana mistra.

Slyšme jeho odpovědi. Válcovité sudy jen málokdy se vyrábějí, ač, jak bylo dotčeno, výroba jejich je snažší a to z toho důvodu, že při nich nelze docíliti, aby obruče náležitě se sevřely, nelze dosíci tak těsného spojení duhovin, aby spárami vody nepropouštěly, toho dosáhnouti lze jen tím, kdy cesta, po níž obruč se žene, je nakloněnou plochou a tím obruč znenáhla se sesilujícím účinkem může působiti.

Nyní vizme, jak duhoviny se upravují na hranách. K této úpravě slouží hoblík 1—3 m dlouhý, zvaný „spárovník deštkový,” též „spárnice“ či „macek”. Hoblíkem tím nejezdí se po dřevě jako hoblíkem truhlářským, „macek” naopak leží uložen na nohách pod úhlem 15—20° k vodorovné podlaze, leží plazem (spodní částí hoblíku) vzhůru.

Pomocník béře duhovinu, staví ji na hranu a pak ji po hladké ploše macka ku předu s hora dolů posouvá a tlačí proti želízku. Želízko macka při tom ubírá dužině třísky. Při tom měří občasně tvárníkem čili kruhoměrem (špatně „modlou”) šířku deštky a úhly na jejích zevnějších stranách.

Hrany duhoviny shoblovávají se dle potřeby více méně šikmo. Duhoviny na sudy musí býti tak hoblovány, aby hrana po délce tvořila mírný oblouk. Je k tomu třeba zručnosti a vycvičeného oka, vyhoblovati na přímých duhovinách postranní plochy tak obloukovitě, aby tyto po sestavení a ohnutí dužin v sudu tvořily rovinu a aby dužiny netvořily skuliny („fouky”)

Takto zpracované dužiny dávají se do obruče „stavník” zvaného, což se děje tím způsobem, že se první deštka na samém kraji k obruči svěrákem připevní, aby se tato nehýbala. Stavník zůstane ve vodorovné poloze a dělník pak ostatní duhoviny do kola jednu vedle druhé přistavuje, až je stavník plný, poslední dužina se mocí mezi vedlejší duhoviny vráží.

Když dělník dal již všechny duhoviny dohromady, sráží se obruč níže, načež nasazuje shora obruč druhý, „šíjový” (pláňkový) a třetí, „pasový”, a obruče železným tužidlem (tryblíkem) anebo sedlíkem dolů sráží. Na dřevěné obruče tluče se pomocí dřevěného tužidla kyjankou (pobíječkou) neb také jen obyčejným kladivem. Když práce ta je hotova, dá se sud z dílny na dvůr a rozdělá se v něm oheň z třísek a hoblovaček, aby se uvnitř prohříval, kdežto s vnější strany sud vodou se namáčí. Když deštky začínají se prohřívati, vloží se na sud šroub s provazem, kterýž objímá u roztažené strany celý sud, pak začne se zvolna táhnouti, to jest, točí se rukovětí šroubu, čímž provaz se na sudě stahuje a tím zároveň i sud. Když tímto způsobem sud docela je stažen a když mezi dotahováním sud se obrátil, dávají se naň opět obruče.

Sud takto pobitý třeba ještě bedniti, totiž dny jej opatřiti, což se děje takto:

Sud se přivalí. „Hlavy”, konce duhovin zařezávají se do rovnosti, načež hoblíkem se uhlazují a čistí. Též uvnitř sud po krajích se vyhoblovává a uhlazuje tak zvaným karbovníkem, což platí při sudech velkých, sudy menší křivákem se karbují, načež zejkovcem vyrývá se v dužinách prohlubenina (zejk), do níž dno se zapouští.
U malých soudečků a kuchyňského nádobí užívá se vtěráku. Vtěrák je nástroj to se železnou, obyčejně 3—4 zubou pilkou, jímž „zejk“ se vyrývá.

Dna sestávají ze dvou, tří i více kusů; jen v některých případech a to u nádob zcela malých bývají také dna z jednoho kusu. Dna, nežli se vsadí, po krajích na pokos se sřezávají (na spodní straně více než na straně vnější) až je okraj tak tenký, jak toho zejk sudu vyžaduje. Když jsou obě dna hotova, srazí se na zadní straně sudu obruče a dno do zadní hlavy určené se vsadí (zabední), načež obruče se utáhnou. Potom srazí se obruče na přední straně, přední dno vloží se ze vnitř na jedné straně do zejku a pomocí tak zvaného venháku dno do zejku se vtáhne, což při velikých sudech je práce dosti obtížná. Když je sud na přední straně zabedněn, opět se obruče utáhnou.

Stahování i bednění sudů jsme již poznali, povšimněmež si ještě další práce. Obruče, které jsou až dosud na sudě, jsou obruče toliko pomocné, jimž bednáři říkají schodníky, ty se srazí a na místě nich okovají se sudy železnými obruči. Ještě jednou pak se obruče srazí, sud se ohobluje, načež teprve obruče na sud na jisto se vrážejí.

Na kuchyňské nádobí dávají se obyčejně železné obruče, avšak dosti často dávají se obruče dřevěné, totiž vrbové, oloupané. Mimo tyto užívá se též obručů mosazných i měděných.

Do zhotoveného sudu vyvrtá se ještě díra „špuntovnice”. Duhovina, v níž díra se vrtá, bývá silnější než ostatní duhoviny. U sudů velkých vyřezávají se na předních dnech proti špuntovnici obdélníkové, nahoře zaokrouhlené otvory, jež se dvířkami, podle otvoru vyříznutými zavírají. Účel těchto dvířek jest, aby se mohl sud uvnitř rukou vyčistiti. Do velkých sudů těmito dvířky dělník vlézá, když sud má uvnitř čistiti. Tož, myslíte si, sud je již potom hotov? Ne vždy, zbývá ještě někdy práce požahovací, o níž dostává se nám od pana mistra náležitého poučení.

Sudy, jichž se užívá k uschování piva, požahují se uvnitř smolou. Požahování to má za účel, aby pivo nepřijalo příchuti od dřeva, aby sudy v čistotě se udržely, aby pivo a kvasnice nemohly do dřeva vniknouti. Příchuť smoly, jíž pivo nabývá, pijákům lahodí.

Toto požahování děje se takto:

Do vyčištěného sudu, jehož přední dno je vybedněno, dá se přiměřené množství rozpuštěné vařící smoly. Při prvním požahování počítá se na 1 hl as 2 litry smoly. Smůla pomocí rozžhaveného hřebla se zapálí a nechá se tak dlouho hořeti, až sud na povrchu se prohřívá, načež připraveným dnem sud se rychle přiklopí a dno tak dlouho přiklopené se ponechá, až oheň v sudě zcela se udusí.

Když plameny uhasnou, srazí se rychle obruče, dno se zabední, obruče se stáhnou, načež se sud všemi směry válí, až smůla ochladne. Při válení sudu třeba častěji čep vyraziti a opět zandati. Teprv, když smola úplné utuhla, může se otvor sudu nechati otevřen.

K posledu zmiňuje se pan mistr ještě o velkovýrobě zboží bednářského. V Anglii, jakož i ve Francii zhotovují sudy stroji a to rychlým a laciným způsobem, avšak ne s takovou přesností, jaké víno a jiné tekutiny vyžadují. Kmeny rozřezávají se na prkna okružními pilami, tato opět rozřezávají se v části žádaného tvaru, dna se spojují z prken na kotouči, jenž se stále otáčí. Zvláštní dláto a kosmo stojící hoblík kraje dna upravují.

V továrnách v Porte Dundas ve Skotsku 12—16 dělníků zhotovuje denně 600 sudů rozličných rozměrů. Nejvelkolepějším způsobem vyvinula se velkovýroba zboží bednářského v Americe, jmenovité v Pensylvánii, kde petrolej se těží. Do roku 1872 bylo v Pensylvánii 150 továren, jež vyráběly sudy na petrolej. V těchto továrnách všecku práci konají stroje. Stroj štípá duhoviny, zpracovává, jiný hotoví dna, opět jiný dává sudy dohromady, slovem, stroje zastávají všecku práci, jež dříve rukou se vykonávala.

Dotčenými stroji, jež obsluhuje 8 mužů, vyrábí se ve 24 hodinách 300 sudů, obsahujících 400 galonů, to jest 180 kg petroleje. Sudy na cukr hotoví se z jedlového dříví, těchto vyrobí 5—6 dělníků strojem 200 ve 24 hodinách. Stroje takové vyráběly se hlavně v New Yorku. Americké tyto stroje dužiny z napařeného dřeva jako krajíčky odkrajují a za hodinu dávají 3600 hladkých dužin, jež se na sudy moučné, solné a p. dobře hodí.

Povšimnutí zasluhuje i zvláštní způsob, jímž sudy v Richmondu vyrábějí. Robí tam sudy, jichž plášť nesestavuje z jednotlivých duhovin, nýbrž

upravuje se z jediné připravené desky. Na odříznuté desce, jejíž délka rovná se délce duhovin, udělají se na obou podélných stranách proti sobě zářezy a takto dávají se jako obyčejné deštky ku stroji, jenž dvěma obruči mocně je sepne. Plášť takového sudu je hustší a pevnější, než kdyby byl z jednotlivých dužin složen. V novější době dějí se i pokusy, hotoviti sudy z papírové hmoty. Válcové pláště vyrábějí se z lepenkové tabule neb z několika takových tabulí, jež se na sebe přilepí. Dna hotoví se z tuhé silné lepenky nebo ze dřeva; k ochraně okrajů slouží obruče. Taktéž děly se pokusy, hotoviti sudy ze železného plechu, do něhož mírné vypuklá dna byla zanýtována. Jakožto náhrady za dřevěné sudy užívá se ve velkých sklepích i nádob cementových.

Z knihy Návštěvou v dílnách, napsal F. Hyšman a Antonín Mojžíš, v Praze 1901
Nákladem Alojse Hynka, knihkupce

Galerie bednářské nářadí

[Ukázat prezentaci]

123►

Související obrázky: